PLZEŇ
Plzeň je metropolí západních Čech s velmi zvláštním jevem, který se nikde jinde v naší republice neobjevuje; čtyři řeky do města vtékají a jen jedna, zcela nová, pak katastr města opouští
Každý návštěvník Plzně musí vstoupit do katedrály svatého Bartoloměje; jedná se o unikátní svatostánek, který je národní kulturní památkou; ta se může pochlubit nejvyšší kostelní věží v Česku, její špička je ve výšce 102 metrů a 26 centimetrů. Navíc uvnitř na hlavním oltáři uvidíte další národní kulturní památku – opukovou sochu Plzeňské madony
Kdo by si dnes troufl říct, že Plzeň (německy Pilsen) je druhořadým městem? Ale na začátku tomu tak skutečně bylo a nebyli bychom daleko od pravdy, kdybychom tvrdili, že dokonce i třetiřadým. Všechno se začalo psát v roce 976, kdy byla Plzeň založena. Jenže marně byste jí hledali na ploše dnešní metropole západních Čech. Šlo totiž o dnešní město Starý Plzenec. Roku 1295 uvedl všechno na správnou míru král Václav II., který nechal založit na kupecké stezce spojující Prahu s Bavorskem novou osadu s názvem Nová Plzeň. Ale jako by si nebyl úplně jistý životaschopností celého projektu, svěřil správu sousední obci Malice. A kdo si dnes vzpomene na nějaké Malice, že?
Životaschopnost a touha po růstu u Plzně byla obrovská a trvalo jen pár let, než se město stalo třetím nejdůležitějším v českém království, hned za Prahou a Kutnou Horou. Husitská krize na Plzeň dolehla víc než na jakékoliv jiné město. Zdejší kněz Václav Koranda byl velkým zastáncem husitských myšlenek, to mu také jak se říká zlomilo vaz, a tak byl milý Koranda nucen odejít za Žižkou do Tábora. Je ale jasné, že právě tím si to Plzeň, která se po odchodu Korandy stala výkladní skříní katolíků, pěkně u Žižky rozlila. Byla mu trnem v oku a v průběhu husitských válek ji kališníci celkem třikrát obléhali, a třikrát neúspěšně. Jednou si na městských hradbách vylámal zuby samotný Žižka, dvakrát pak Prokop Holý.
Po porážce husitského hnutí upnula Plzeň pohled jinam a stala se díky prvnímu českému knižnímu tisku městem knih. První tiskárna tu fungovala na přelomu patnáctého a šestnáctého století a stála na rohu dnešních ulic Smetanova a Bezručova. Prvním svazkem, který byl v Plzni stoprocentně vytištěn byla Statuta Arnošta z Pardubic z roku 1476. Dříve se uvádělo, že šlo o osm let dřív o Kroniku trojánskou, ale v poslední době se o tomto svazku v souvislosti s Plzní vedou poměrně vyhrocené a silné diskuze
Co se nepovedlo husitům, to se povedlo ohni. V roce 1507 dvě třetiny města lehly popelem. Málokdo ví, že Plzeň se na devět měsíců stala sídelním a hlavním městem Svaté říše římské. Šlo o období mezi zářím 1599 a červnem 1600, kdy císař Rudolf II. utekl před morovou epidemií z Prahy. Usídlil se v Plzni a dodnes se domu vedle plzeňské radnice říká Císařský dům. Důvod je nasnadě, právě tady sídlil Rudolfův exilový císařský dvůr.
V době třicetileté války plzeňské hradby poprvé padly, a to hned v roce 1618, kdy je dobyla vojska českých stavů. Naproti tomu švédské obléhání, ač bylo v jiných částech Čech velmi úspěšné, v Plzni dvakrát narazilo. Na plzeňském náměstí pak skončil v roce 1695 život Jana Sladkého Koziny. Mohl ale i v poslední chvíli svého života zůstat klidný, protože svůj poslední úkol, vzít si s sebou do roka nenáviděného Lomikara, splnil ještě s časovým předstihem.
Socialistické školství žákům vždycky lhalo, když tvrdilo, že v Plzni byla ruská vojska. Jenže Rusové v Plzni skutečně byli, jenže o poznání dříve. Roku 1799 městem táhla ruská vojska vedená maršálem Suvorovem. Jejich cíl byl jasný – zničit francouzského generála Napoleona.
Plzeň za mnohé vděčí pokrokovému purkmistrovi Martinu Kopeckému, který v první polovině 19. století prokázal pragmatický pohled na věc a dokonale odhadl vývoj v nejbližší letech – nechal totiž zbourat městské hradby a místo nich vyrostl v Plzni pás zelených parků. Zároveň se tak otevřelo město průmyslovému fenoménu, který se nejen tady, ale i po celém světě začal pomalu drát do popředí.
V roce 1839 rozhodli konšelé o tom, že se tu vystaví Měšťanský pivovar a milovníci zlatého moku mohou slavit 5. října narozeniny, protože právě v tento den v roce 1842 uvařil bavorský sládek Josef Groll první várku plzeňského piva. Tím mluvíme o Prazdroji. O druhý fenomén Plzně se postaral v roce 1859 hrabě Valdštejn, když tady založil pobočku svých sléváren a strojíren. Jenže světový lesk jí dodal až vrchní inženýr Emil Škoda, který ji po deseti letech odkoupil. V roce 1869, když se měšťanskému pivovaru už extrémně dobře dařilo, přišel nápad na založení plzeňského akciového pivovaru, a tak vzniká dnešní Gambrinus.
František Křižík se narodil a svůj život z části prožil v Plánici v okrese Klatovy, ale nejbližší patentový úřad byl pro něj v Plzni, a tak se sem v roce 1882 vydal a nechal si zapsat vynález obloukové lampy. Místní radní toho hned využili a nechali zmodernizovat veřejné osvětlení a Křižík zároveň dostal zakázku na vybudování pouliční elektrické dráhy, která byla zprovozněna v roce 1899.
Exploze v Bolevci
Součástí plzeňské Škodovky byla i muniční továrna, která zásobovala válečná bojiště municí. Brzy se právě tato továrna stala největší zbrojní továrnou Rakouska-Uherska. Vyrábělo se tu na 50 druhů nábojů v rozmezí ráže od 37 do 305 milimetrů. Areál továrny byl propojen s železniční tratí vlastní vlečkou a od začátku 1. světové války tady vyrostlo mnoho dalších budov, ač to nebylo úředně povoleno. Na ploše 60 hektarů tak vzniklo malé městečko s 56 budovami. Samotný areál továrny byl chráněn bezpečnostním hliněným valem, ostnatými dráty a kulometnými hnízdy. V pátek 25. května 1917 bylo v bolevecké továrně 2580 dělníků, z toho 1718 žen. Mnohým z nich bylo sotva patnáct nebo šestnáct let. Navíc v areálu fabriky bylo dalších 354 lidí. To byli úředníci Škodových závodů, vojenští důstojníci dohlížející na kvalitu střeliva, četníci, hlídka místních hasičů a čerstvě přišlo za prací i několik desítek haličských Poláků. Podle zákonů mocnářství nesmělo množství skladované munice překročit v jednom skladě či závodu více než deset tun. Krátce před výbuchem získala Škodovka výjimku, že může skladovat až padesát tun, v den tragédie je ale na naložených vagonech, ve skladech a v dílnách více než 100 tun. Ve 13:35 nastal na baráku číslo 10 výbuch. Řetězová reakce nastala téměř okamžitě, tři tisíce lidí v panice utíkaly z muničky, narážely však na zamknuté brány a hradby ostnatých drátů. Další exploze se ozvala ve 14:10 a ta nejhorší přišla ve 14:55, kdy vybuchlo hlavní skladiště trhavin. Nad Bolevcem se zvedl do výše krvavě červený hřibovitý mrak a okolní les začal hořet. Následná tlaková vlna ničila okna, dveře, výlohy a omítky domů v Třemošné, Bolevci, Zruči a v Plzni. Plzeňský hotel Waldek a Měšťanská beseda přišly téměř o všechna okna. Na železniční trati Plzeň – Žatec byly naházeny trosky továrny do výšky několika metrů. Během odpoledne, večera a noci dunělo Plzní dalších 18 ohlušujících explozí. Lidé z Plzně a okolních obcí a měst prchali a schovávali se v terénních nížinách a údolích. Munice létala kilometry daleko. V areálu muničky zůstal stát téměř nepostižený jediný dům – kantýna. Některé oběti se vůbec nenašly, dnes se udává, že v den výbuchu zemřelo 202 lidí. Dalších až sedmdesát osob zemřelo při odklízení trosek a záchranných pracích. Mnoho obětí v následujících letech bylo mezi dětmi, které při hraní narazily na nevybuchlou munici. 29. května se konal společný pohřeb obětí. Na hřbitově v Bolevci byl vykopán hrob hluboký tři metry. V následujících týdnech se ale do něj stále navážely kusy těl, které se našly v okolí či troskách továrny. Hřbitovní jáma byla zasypána až na na konci srpna. Událost připomíná pomníček přímo na místě výbuchu, který se dnes ale nachází v areálu firmy Škoda JS. První bronzová pamětní deska tu byla umístěna v roce 1967, druhá pak 25. května 2017 u příležitosti 100. výročí katastrofy. Zámek Chyše je od Bolevce vzdálený rovných 50 kilometrů. Přesto právě tady stál u okna 25. května 1917 mladý vzdělaný muž, který pracoval na zámku rodu Lažanských jako vychovatel a výbuchy v daleké Plzni sledoval. Jmenoval se Karel Čapek a v tu chvíli v jeho hlavě uzrál námět na knihu Krakatit. Nevybuchlý dělostřelecký granát ráže 105 mm z bolevecké muničky byl nalezen 5. března 2017 v kořenech stromu jen 15 metrů od plotu firmy Čepro. Ta skladuje část paliv v rámci Správy státních hmotných rezerv České republiky a ve velkých tancích jsou uloženy uvnitř areálu firmy miliony litrů benzinu, nafty a kerosinu.
V roce 1924 překročila Plzeň hranici sta tisíc obyvatel a měla by před sebou velký rozvoj, kdyby nepřišla mnichovská zrada. Po odstoupení Sudet se Plzeň dostala do nezáviděníhodné situace; stala se v podstatě hraničním městem. Navíc dvě části města Litice a Lhota se staly součástí Říše. V samotném závěru války bylo město jedenáctkrát cílem spojeneckých náletů, při kterých zahynulo zhruba tisíc obyvatel a citelně byly poškozeny Škodovy závody, ale i pivovar Prazdroj. 6. května 1945 dorazil do Plzně generál Patton; dál podle dohody ale jet už nesměl. Právě tady ale řekl svůj slavný výrok, že Američané by to měli vzít až do Moskvy.
V poválečné době byla Plzeň prvním městem, které se vzbouřilo proti komunismu. Velké nepokoje se tu uskutečnili 1. června 1953 v souvislosti s měnovou reformou. Režim tehdy demonstraci ztrestal střílením do protestujících.
Plzeň 1953
"Naše měna je pevná...," to bylo slyšet z úst prezidenta Antonína Zápotockého ještě pár dní před tím, než 31. května 1953 vstoupila měnová reforma v platnost. Stát si tak svým vlastním rozhodnutím ponechal většinu úspor obyvatelstva a veškeré vázané vklady, životní pojistky, státní dluhopisy a cenné papíry. Podle odhadů ekonomů se tak komunistický režim během jediného dne obohatil o 14 miliard tehdejších korun. V plzeňských závodech Vladimíra Iljiče Lenina (dnešní Škodovka) zaměstnancům rázem došlo, proč jim závod vyplatil poslední výplatu předčasně. Stát ji totiž sám okamžitě znehodnotil; to rozčílilo zaměstnance natolik, že se vydali žádat o vysvětlení situace na plzeňské náměstí primátora města. Po cestě se přidávali další demonstranti, až se na centrálním plzeňském náměstí sešlo 20 tisíc lidí. Tady proti nim zasáhli členové SNB, Lidové milice a tajní agenti StB. Demonstrující pak obsadili radnici, soud a rozhlas. Na náměstí u sochy Tomáše Garigua Masaryka se objevila i skupina herců z plzeňského divadla. Tehdy 31letý herec Josef Větrovec, který se navíc vyučil ve Škodovce jako kovomodelář, navlékl soše prezidenta oprátku a strhl ji z podstavce. Ještě toho dne ji ve Škodových závodech roztavili. Stejně horlivým při ničení sochy byl tehdejší umělecký ředitel Zdeněk Hofbauer. Na stranu protestujících se postavila tehdejší výrazná osobnost plzeňského divadla Josefa Kajetána Tyla Bohumil Vávra. Povstání v Plzni bylo ještě téhož dne násilně potlačeno. Zatčeno bylo přes 600 lidí, stovky lidí byly zraněny. Na následky střelných zranění později dva lidé zemřeli. V následujících měsících bylo 331 lidí odsouzeno k odnětí svobody, byli propuštěni z práce, museli se vystěhovat z bytů v centru Plzně. Prezident Antonín Zápotocký přijel do Plzně ještě tentýž rok, aby 7. listopadu slavnostně odhalil ve městě novou sochu – generála Josefa Vissarionoviče Stalina. Dílo sochařů Josefa Malejovského a Richarda Podzemného bylo provedeno z bojanovského pískovce. Socha ve městě vydržela do července 1962, pak byla přesunuta do Františkánského kláštera, dále do skladu Západočeského muzea v Křimicích, pak putovala na střelnici Lidových milic ve Žďáru u Rokycan a dnes ji můžete vidět v nedalekém Air Parku ve Zruči. Josef Větrovec ještě sedm let hrál v Plzni, pak přešel do pražského divadla E. F. Buriana, získal titul zasloužilého umělce, stal se ředitelem zmiňovaného divadla, obdržel Řád práce a titul národní umělec. Zemřel v roce 2002 ve věku nedožitých 80 let. Bohumil Vávra byl odsouzen k odnětí svobody na 18 měsíců, dostal doživotní zákaz hrát divadlo. K umění se mohl vrátit až po amnestii v roce 1958, kdy začal fungovat jako člen divadel v Kolíně a Kladně. Ve filmu ztvárnil nejvýraznější roli jako starý Havran ve Schmidtově pravěké trilogii. V roce 2004 mu byla udělena za jeho postoj Historická pečeť města Plzně, zemřel ve věku nedožitých 91 let 14. září 2007. Hned v roce 1953 ale Bohumil Vávra nastoupil jako topič a lamač kamene v lomu v Mořině u Berouna. Zdeněk Hofbauer 17. října 1953 nastoupil jako umělecký šéf pražského Národního divadla, jenže už měsíc po jmenování – 20. listopadu 1953 zemřel při autonehodě. Místo nehody – odbočka na Mořinu u Berouna. Po sametové revoluci plzeňská Škodovka na vlastní náklady odlila repliku bronzové sochy prezidenta Tomáše Garigua Masaryka. Stojí na stejném místě, odkud byla v roce 1953 při Plzeňském povstání svržena.
Ve čtvrtém plzeňském obvodu se stala 17. července 1989 událost, která plzeňskou část Červený Hrádek na dlouho proslavila. Před komunistickými funkcionáři tu ve zdejším dnes už bývalém kulturním domě vystoupil z nepřipraveným rozhovorem tehdejší generální tajemník KSČ Milouš Jakeš. Nejprve se rozohnil nad tím, že při nedávné návštěvě Maďarska hovořil s tamní chovatelkou, která ve velkém chovala bojlery. Generální tajemník zamířil následně svoji pozornost mezi české umělce, aby stačil sdělit, že nechápe proč podepisují takové pamflety jako Několik vět, když si mnozí žijí v socialistické vlasti nad poměry. Připomněl milou holku Hanu Zagorovou, která už tři roky po sobě brala víc než 600 tisíc ročně. Závěr slavného proslovu pak patřil prosbě směřované k občanům, aby v důležité době transformace a přestavby nenechali zbylé komunisty opuštěné jako kůl v plotě.
Dnes žije v Plzni 171 tisíc obyvatel a je čtvrtým největším městem republiky. Není to ale maximum, protože v roce 1986 žilo v Plzni ještě o čtyři tisíce lidí víc.
Do Plzně vtékají čtyři velké řeky. Od jihu je to řeka Radbuza, která se po průtoku vodní nádrží České údolí přijme zprava v Doudlevcích řeku Úhlavu. Radbuza pak vtéká do samotného centra města, kde se spojí se ze západu přitékající Mží. Spojením těchto dvou řek vzniká řeka nová – Berounka. Ta po krátké době přijme zprava poslední plzeňskou řeku Úslavu.
Plzeň je město bohaté na památky. Samotné centrum je městskou památkovou rezervací. Paradoxně v katastru města najdeme i tři vesnické památkové rezervace, které si zachovaly díky své zástavbě stále charakter a ráz původních vesnických sídel. Jedná se o lokality Božkov, Černice a Kotěrov. Tři památkové objekty v Plzni patří mezi republikově nejcennější a požívají statutu národní kulturní památky. V první řadě se jedná o Katedrálu svatého Bartoloměje, která se pyšní i nejvyšší kostelní věží v naší republice. Dosahuje výšky 102 metrů a 26 centimetrů. Uvnitř katedrály najdeme druhou národní kulturní památku, tou je Plzeňská madona, která zdobí místní hlavní oltář. Poslední národní kulturní památkou je Bolevecký selský dvůr.
Dalšími velmi ceněnými lokalitami je například kostel svatého Jiří, který najdeme na soutoku Úslavy a Berounky a je jedním z nejstarších kostelů v republice. Do podoby města se silně zapsala renesance a pokud jsme v Plzni, tak nemůžeme nevidět místní radnici, ale i sousední Císařský dům. V historickém centru nalezneme řadu budov, které zdobí sgrafita a fresky Mikoláše Alše; jde například o dům U Červeného srdce nebo U Bílého jednorožce.
Místní židovská synagoga je dokonce třetí největší na celém světě. Předčí jí jenom synagoga v Budapešti a v New Yorku. Z novějších zajímavých lokalit jsou například zpřístupněné bytové interiéry, které vytvořil architekt Adolf Loos nebo dva místní mrakodrapy, z nichž jeden pochází ze 30. a druhý ze 60. let. Plzeň se může pochlubit i naprosto výjimečným historickým podzemím, které ještě není ani plně zmapováno. Prohlédnout si můžeme necelý kilometr, ale ve městě jich je nejméně devatenáct. Na severu města najdete další unikum – Kolomaznou pec. Jedná se o jednu z nejzachovalejších památek tohoto druhu v celé Evropě. Pyšní jsou místní i na Tyršův most, který je prvním zcela svařovaným obloukovým mostem v Česku. Zdejší Západočeské muzeum se chlubí největší sbírkou gotických pušek a hákovnic v celé Evropě a výjimečnost zdejšího Pivovarského muzea spočívá v tom, že jako jediné na celém světě působí ve skutečném středověkém právovarečném domě. Pivnice Na Spilce, kterou najdete v areálu Plzeňského Prazdroje je se svoji kapacitou 580 míst největší českou pivnicí. V plzeňské části Bory najdeme nejstarší české letiště, které vzniklo už v roce 1911 a právě z něj 27. dubna 1919 vzlétlo první letadlo československé výroby.
K nejnavštěvovanějším lokalitám ve městě patří i místní Zoologická a botanická zahrada. Ta je druhou nejstarší v České republice, byla založena v roce 1926 a chová dokonce největší počet zvířecích druhů mezi českými zahradami. Botanická zahrada se naopak může pochlubit ve svém areálu jedním z nejkrásnějších českých dubů – Körnerovým. V posledních letech hraje prim v žebříčcích návštěvnosti Techmania Science Center. Je to expozice, která se zábavnou formou dívá na svět vědy a techniky. Neskonale pyšní jsou místní na fotbalovou Viktorku, která v posledních letech ukazuje, že k nejlepším fotbalovým celkům nemusí patřit jen ty z Prahy. Na plzeňské Bory by se zase chtěl dostat jen málokdo – jedná se o jednu z nejslavnějších a nejstřeženějších českých věznic.
Seznam plzeňských rodáků bude vzhledem k významu a velikosti města hodně dlouhou řadou, a to i přesto, že se na všechny nedostane. Začneme v hereckém světě. Nebylo prý laskavějšího, skromnějšího a mírumilovnějšího herce než Františka Kovářika, ten se v Plzni narodil 1. října 1886. Jen o 41 dní později se tu narodila i Růžena Šlemrová, rodným jménem Machová. Tato na svou dobu talentem všechny převyšující herečka se našla v rolích ukňučených, ufňukaných a rozmazlených paniček. Nikdo je nezvládl tak úžasně jako ona. Její kariéra skončila vlastně s rokem 1948, protože pár jejích pozdějších filmů, kde hrála v montérkách a šátkem na hlavě opravdu nechce znovu vidět vůbec nikdo. Dobrosrdečnost vyzařovala i z dalšího plzeňského hereckého rodáka, tím byl Jindřich Plachta, vlastním jménem Jindřich Šolle, narodil se v západočeské metropoli 1. července 1899.
Marie Rosůlková nás na televizních obrazovkách téměř vždy bavila, ať už svým roztomilým švitořením nebo lehkou roztomilou popleteností. Ale vzpomeňte si na její postavu matky Kiliánové v Petrolejových lampách, kde z ní jde strach. Právě tato velká výrazová pestrost je nejlepší důkaz toho, že se 17. prosince 1901 v Plzni narodil obrovský herecký univerzální talent. Dramatické postavy povětšinou aristokratů nebo šlechticů byly doménou herce se zvláštním jménem Felix le Breux. Narodil se v Plzni 5. dubna 1918 v rodině francouzských kuchařů, kteří se rozhodli usadit v bývalém Rakousko-Uhersku. Ve stejném roce, jen už v novém Československu se 10. listopadu narodil Miroslav Horníček, známý glosátor, komik, herec a jevištní partner Jana Wericha. Přesvědčený komunista, ale i zemitý a oblíbený herec, a také vystudovaný kovomodelář – to všechno byl Josef Větrovec, který se narodil v Plzni 5. března 1922. Za své komunistické přesvědčení byl za války uvězněn v koncentračním táboře Terezín a Buchenwald. Kdo by neznal zranitelnou a zraňující, nevyzpytatelnou a svým herectvím šálící Blanku Bohdanovou, která kromě mistrovství hereckého ovládá i mistrovství malířské? V Plzni se narodila 4. března 1930. Plzeň je rodným městem i pro jednoho z nejvýraznějších a nejobsazovanějších herců současnosti – Jiřího Langmajera. Datum jeho narození je 3. června 1966.
A teď do světa hudby. Smutně si zahrával osud se zpěvákem Rudolfem Cortésem, který se v Plzni narodil 16. března 1921 brazilské matce a českému otci. Miláček žen a majitel sametového barytonu onemocněl Alzeheimerovou nemocí a ke konci svého života nebyl schopen rozpoznat z desek ani svůj hlas. 1. října 1931 se narodila v Plzni osobnost s výrazným smyslem pro umění, textař, skladatel, dramatik, grafik, výtvarník – zkrátka všestranný talent Jiří Suchý. Kdyby nebylo Plzně, desítky zlatých slavíků by byly sirotky. Příběh elektromontéra z ČKD se jménem Karel Gott je téměř hollywoodským příběhem. Mistr vysokých áček měl v rodném listu napsáno datum 14. července 1939. Západočeská metropole ale zásobuje idoly i mladou generaci fanynek. Ve smíšeném angolsko-českém vztahu se zde 8. června 1987 narodil Ben da Silva Cristovao.
A do světa sportu. 20. května 1982 se narodil v Plzni jeden z nejlepších světových fotbalových brankařů – Petr Čech. Na hokejovém ledě je zastoupení Plzně ještě silnější. 28. března 1966 se v Plzni narodil mistr světa Jiří Kučera, 3. září 1972 olympijský vítěz Martin Straka, 19. listopadu 1976 mistr světa a vítěz Stanley cupu Petr Sýkora a 3. června 1990 brankář Pavel Francouz. Olympijské zlato, stříbro i bronz má doma střelkyně Kateřina Emmons, která se tady narodila 17. listopadu 1983. Ještě o rok starší je kdysi nejlepší házenkář světa Filip Jícha (datum narození 19. dubna 1982).
Plzeň je rodným městem i pro 33. pražského arcibiskupa Josefa Berana. Ten se tu narodil 29. prosince 1888 a zemřel v roce 1969 v Římě. Komunistický režim odmítal návrat jeho ostatků do země, a tak se arcibiskup Beran vrátil ze svatopetrské vatikánské krypty zpět do Čech až v roce 2018.
Český výtvarník, kontroverzní osoba, hudebník a performer – to všechno je Milan Knížák, bývalý rektor Akademie výtvarných umění, který si také v Plzni poprvé zakřičel do světa, tehdy se psal 19. duben 1940. Pokud jste někdy obdivovali obrazy, na kterých jsou zobrazovány příslušníci maorských kmenů, tak s největší pravděpodobností jste si oblíbili dílo plzeňského rodáka Bohumíra Lindauera. Ten se narodil 5. ledna 1839 a ve Vídni vystudoval malířskou akademii. Jeho stěžejním dílem v Čechách je výzdoba kaple svatých Cyrila a Metoděje ve Valašských Kloboukách. Protože se chtěl vyhnout později vojenské službě, tak cestoval, a proto se parníkem dostal až na Nový Zéland, kde našel životní lásku a usadil se tu. Nikdy však na Čechy nezapomněl a třeba díky němu se do sbírek Národního muzea dostal vycpaný pták kiwi.
16. července 1717 spatřil světlo světa v Plzni i nejvýznamnější představitel českého sochařství druhé poloviny 18. století Ignác František Platzer. Jeho díla jsou ve vídeňském Schönbrunnu, kde byl Marií Terezií jmenován dvorním sochařem. V Praze jsou jeho nejznámějším dílem Zápasící Giganti, kteří tvoří vstupní bránu na první nádvoří Pražského hradu. S Plzní je spojen datem narození 25. května 1916 i otec všech českých alkoholiků Jaroslav Skála. Ten byl duchovním otcem první záchytné stanice v Československu, která vznikla v roce 1951. Dětskou fantazii a hravost svoji tvorbou podporoval další plzeňský rodák – Jiří Trnka. Spoluzakladatel studia Bratři v triku se v Plzni narodil 24. února 1912. 14. února 1919 se v Plzni začala psát dlouhá a velmi bohatá cesta životem spisovatele a cestovatele Miroslava Zikmunda, který téměř celý svět projezdil ve voze Tatra 87 společně s Jiřím Hanzelkou.
Plzeňský znak je jedním z nejsložitějších městských znaků v celé České republice. Jedná se o čtvrcený štít s dalším srdečním štítkem. V pravé horní čtvrti je stříbrné pole, na kterém jsou dva vzhůru postavené a od sebe odvrácené zlaté klíče, které jsou dole svázané. V levé horní čtvrti je vpravo hledící stojící zbrojnoš ve stříbrném brnění s připásaným mečem se zlatým jílcem, levicí přidržovaným. V pravici drží pravou polovinu černého orla s červeným jazykem. Oba tyto díly přidal na znak papež Pavel II. za věrnost Římu v boji proti králi Jiříkovi. V pravé dolní čtvrti je zlatý dvouhrbý velbloud vlevo kráčející. Toho přidal do znaku Zikmund Lucemburský v roce 1434. Plzeňští tohoto velblouda ukradli husitům, když neúspěšně obléhali Plzeň. Husité měli velblouda jako dar za pomoc v boji proti řádu německých rytířů. Ale ani v Plzni se velbloud příliš mnoho neohřál; brzy ho plzeňští věnovali Norimberčanům. V levé dolní části znaku je stříbrná chrtice ve skoku se zdviženým ocasem, na krku se zlatým obojkem s kroužkem. Jedná se o nejstarší část znaku, která vznikla v době husitských válek a symbolizuje věrnost města císaři a českému králi. V polovině 15. století se pak znak rozšířil o středový srdeční štítek. Ten je červený, na něm stříbrná hradba s římsou a cimbuřím o 5 stínkách mezi dvěma stříbrnými věžemi. Věže mají dole otevřenou branku, nad ní římsu s třemi stínkami, vysoké úzké okno s vimperkem, podsebitím a jehlancovou střechu s fiálou. Uprostřed hradby je otevřená černá gotická brána, po jejích stranách trojlístková okna. V bráně stojí na skále vlevo hledící král ve stříbrném brnění v červeném plášti a v helmě s klenotem černého orlího křídla. V pravici drží o rameno opřený nahý meč, levicí si kryje hruď gotickým štítem, v němž je v červeném poli český lev. Nad cimbuřím vyrůstá stříbrná postava prostovlasé dívky, která drží v každé ruce prapor obrácený žerdí ven. V pravici je to červený prapor s českým lvem, v levici stříbrný prapor se svatováclavskou orlicí.
Dopravní dosažitelnost:
Auto: Přímo do Plzně se dostaneme po dálnici D5, která spojuje Prahu s německou hranicí. Pro návštěvu Plzně se dají použít sjezdy 67, 73, 76, 80 a 89. Kromě toho jsou do města přivedeny hlavní silnice 20, 26, 27, 231, 233, 205, 605 a 180. Vzdálenosti Plzně z českých měst: Praha (93 km), Ústí nad Labem (180 km), Karlovy Vary (83 km), České Budějovice (126 km).
Autobus: Autobusové spojení do Plzně je ze Šťáhlav, Stříbra, Plánice, Nadryb, Mokrouší, Cheznovic, Hromnice, Chlumu, Míšova, Nebílov, Rožmitálu pod Třemšínem, Kožlan, Sušic, Zbiroha, Chrástu, Radnice a Volduch.
Vlak: Železniční trať přivádí do Plzně vlaky z Rokycan, Klatov, Českých Budějovic, Chebu, Horažďovic, Pňovan, Domažlic, Prahy, Berouna, Žihlí, Nepomuku, Mirošova, Příkosic, Svojšína, Plas, Kařízku, Rokycan, Jihlavy, Chrástu, Mariánských Lázní, Radnice, Nýřan, Brna, Mostu, Železné Rudy, Bezdružic, Berouna, Mariánských Lázních, Zdic, Strakonic, Přeštic, Kozolup, Ostravy, Blovic, Stříbra, Klatov, Mladotic, Stodu, Žatce, Františkových Lázní a německého Mnichova.
Hlavní turistické zajímavosti oblasti (legenda)
★★★★★ – místo, které musíte vidět, srovnatelné významem i krásou s nejcennějšími celorepublikovými památkami
★★★★ – přitažlivé místo, klíčové ve vztahu ke zdejší krajině a historii
★★★ – zajímavé místo, které vaši cestu obohatí
★★ – lákavé místo, které zpestří vaše putování
★ – méně významné místo, jen pro opravdové znalce dané specializace
Přírodní park Pod Štědrým
Chráněné území bylo vyhlášeno na ploše 25 kilometrů čtverečních roku 1979. Důvodem je snaha o zachování krajinného rázu harmonické ryze české krajiny. Území se vyznačuje zvlněným reliéfem s mozaikou lesů, remízků, polí, luk, pastvin a rybníků. Přírodnímu parku dominuje vrchol Štědrý (668 metrů), podle kterého je park pojmenován.
★★★★ - Kostel svatého Jiří, Plzeň 4:
Patří k nejstarším českým kostelům vůbec. Není přesně známo datum vzniku, ale s největší pravděpodobností se tak stalo v roce 992. Z této prapůvodní stavby se zachovaly dvě věci, podle kterých se dá vytvořit představa původní stavby. Prapůvodní je apsida a stopy původní zdi jsou patrné dodnes i na podlaze kostela. Kostel zcela zničily husité, k jeho obnově pak dochází až kolem roku 1480. Jedná se o výjimečného svědka nejstarších časů oblasti.
Poloha: 49.7636319N, 13.4135289E
Parkoviště: v místě
Autobusová zastávka: Husův park (0,9 km)
Vlaková zastávka: Plzeň – Doubravka (1 km)
GALERIE: VÍC NEŽ TISÍC LET STARÝ KOSTEL SVATÉHO JIŘÍ V PLZNI
★★★ - Kostel svatého Mikuláše se hřbitovem, Plzeň 2:
Jedná se o jeden z nejstarších plzeňských kostelů, který byl založen už v roce 1406 na místě bývalé tvrze Mitrvald. Ve stejné době vznikl u kostela hřbitov, který byl původně určen pro městskou chudinu. Časem se však ale jeho postavení změnilo. Dnes se jedná o takzvaný Plzeňský Slavín, tedy místo odpočinku nejslavnějších osobností města Plzně. Je proto možná trochu s podivem, že dnes kostel svatého Mikuláše využívají ikonografické části církve.
Poloha: 49.7393078N, 13.3853389E
Parkoviště: v místě
Autobusová zastávka: Mikulášská (280 m)
Vlaková zastávka: Plzeň, hlavní nádraží (0,8 km)
GALERIE: PLZEŇSKÝ SLAVÍN U KOSTELA SVATÉHO MIKULÁŠE
Plzeňský Slavín
Nejstarším náhrobkem je epitaf lékárníka Geronise z roku 1585. Nejstarší část hřbitova ale vzala za své při husitských válkách, kdy právě kališníci využívali dobré polohy hřbitova jako zálohy při svých výpadech vůči městu, které v té době bylo ještě od kostela svatého Mikuláše dost vzdáleno. Ústředním hrobem na hřbitově je místo spočinutí autora textu hymny Josefa Kajetána Tyla. Konec konců na jeho hřbitovním kameni je text české hymny vytesán. V jeho těsném sousedství se nachází symbolický hrob autora hudby hymny Josefa Škroupa. Ten je ale pochován v Nizozemí, a tak byla do Plzně převezena alespoň schránka na rodnou zemi z jeho hrobu. Na Plzeňském Slavíně pak najdeme také hrobku Emila Škody a celé jeho rodiny. Po sametové revoluci však několikrát hřbitov podlehl nájezdu vandalů, kteří například zcizili náhrobní desku plzeňského primátora Martina Kopeckého. Hřbitov je součástí městské části Petrohrad, která je proletářskou části města a kde se narodil 24. února 1912 Jiří Trnka. Toho tajemnost zdejšího hřbitova společně s dalšími chlapci lákala tak silně, že často přelézali zeď, aby se na hřbitov dostali. Právě tyto vzpomínky, společně s náladou zahrady ve vile Turbová, kde v Praze Trnka žil, se staly základem pro napsání neuvěřitelně poetické a krásné knihy Zahrada.
Josef Kajetán Tyl
Autor textu české národní hymny se narodil 4. února 1808 v Kutné Hoře. Studoval filozofii na Karlově univerzitě, ale studia nedokončil, protože zběhl k divadlu, do kterého se doslova zamiloval. Stal se členem Hilmerovy kočovné společnosti, s níž navštívil několikrát i Plzeň. Tady se seznámil s profesorem zdejšího filozofického ústavu Josefem Františkem Smetanou a společně chodili na zdejší hřbitov poslouchat poutavá vyprávění místního hrobaře. Shodou okolností oba muži pak našli na hřbitově u kostela svatého Mikuláše svůj odpočinek. Po čase se Tyl vrátil do Prahy, aby tam sloužil jako vojenský účetní, u divadla však ale zůstal a založil Kajetánské divadlo a stal se dramaturgem Stavovského divadla. Tady 21. prosince 1834 byla poprvé představena hra Fidlovačka se skladbou Kde domov můj, která se stala v roce 1918 oficiální českou hymnou. Tylova problematická povaha ale způsobila to, že byl ze Stavovského divadla propuštěn a musel přijmout členství v Zöllnerově divadelní společnosti, se kterou přijel v roce 1856 do Plzně, kde jeho těžká nemoc vyvrcholila a Josef Kajetán Tyl zde 11. července téhož roku zemřel. Lehké to neměl Tyl ani po smrti. Důstojný náhrobek vzniká až dlouho po jeho smrti včetně sochy anděla, která nese vavřínový věnec. Ta už se stala několikrát terčem vandalů. Nejvíce namále měl však hřbitov v 50. letech 20. století, kdy si místní mocipáni představovali v místě proletářské části Petrohrad něco daleko revolučnějšího, než hřbitov zdejších významných osobností. Tehdejší náměstek plzeňského městského národního výboru Ladislav Čuba se o areálu vyjádřil takto: „S tím hřbitovem žádný sraní. Tyla odvezem do Kutný Hory a ten zbytek shrneme buldozorem do řeky.“
Emil rytíř Škoda
Patřil mezi nejvýznamnější evropské průmyslníky a jeho továrna „Škodovka“ si dodnes drží místo na špici nejvýznamnějších českých továren. Narodil se 18. listopadu 1839 v Plzni a nic však nenaznačovalo, že průmysl bude Emilův osud. Narodil se do rodiny zámožného plzeňského lékaře, jeho zájmy šly však jiným směrem. Nejprve vystudoval gymnázium v Chebu, následně čtyři semestry Hornické technické vysoké školy v Praze a vzdělání dokončil na strojírenské fakultě v Karlsruhe. Rozhodující však pro jeho formování byla řada stáží ve Francii, Německu, Anglii a Spojených státech. Poté nastoupil v roce 1866 jako vrchní inženýr do strojírny hraběte Valdštejna-Vartenberka v Plzni. Ten nejevil o modernizaci provozu žádný zájem, a tak ji Škoda o tři roky později odkoupil. Krátce nato rozšiřuje Škoda výrobu a místo 33 zaměstnanců jich zaměstnává 4000 a k tomu ještě 200 techniků. Továrna se orientuje na zbrojní výrobu, ale vyrábí i zařízení cukrovarů, pivovarů či stroje pro doly. V roce 1896 se stává největší rakouskouherskou zbrojovkou. Na konci svého života dělá Škoda z podniku akciovou firmu a 8. srpna 1900 umírá v rakouském Selzthalu. Netradiční náhrobek s bronzovým nápisem Emil Ritter von Skoda vytvořil slavný italský sochař Raffaello Romanelli.