ČERNOŠICE


Černošice se vyvíjely po staletí nenápadně; změnu v druhé polovině 19. století přineslo zavedení železničního spojení; tehdy bohatší Pražané objevili kouzlo Černošic a začaly tu vyrůstat nádherné příměstské vily, které jsou dodnes chloubou české architektury

Město se stalo pro Pražany letoviskem, ale i novým bydlištěm; domov zde našel například zakladatel mohutné herecké dynastie Jiří Steimar, politička Františka Plamínková nebo olympionička Věra Čáslavská; místní říkají, že Černošice nabízejí všechno; jen nesmíte věřit řečem, že tu kdysi stál hrad Tetín


Černošice (německy Tschernositz) jsou město ve Středočeském kraji, které se těsně přimyká ke katastru hlavního města Prahy.

V Černošicích najdeme vily všech stavebních slohů
V Černošicích najdeme vily všech stavebních slohů

Absolutní blízkost metropole na jedné straně a na straně druhé ceněné krajinné prostředí vymodelované tokem Berounky a kopečky Českého krasu dělá z Černošic už více než jedno a půl století vyhledávané místo pro vyšší a střední třídu Pražanů. Ta jezdila svého času do Černošic na letní byty, jindy zde ovšem lidé těchto vrstev zakotvili natrvalo. Proto tu vznikla řada architektonicky bezchybných a výstavních vil, kterými se město pyšní i v dnešní době. Zkrátka Černošice byly a stále jsou dobrou adresou.

První písemná zmínka o sídle pochází z roku 1088 a najdeme ji v zakládací listině Vyšehradské kapituly. Abychom ale byli přesní, tak se jedná o zmínku o jedné z částí dnešního města, konkrétně o Dolních Mokropsech. Jedná se o část ležící nejblíže řece Berounce a svůj název získala z pošklebného označení. Pojmenování "mokří psi" si totiž vysloužili nejen od sousedů, ale i od samotného vladaře zdejší rybáři, kteří lovili ryby v mokřinách Berounky.

Vraťme se ale zpět k počátkům. Traduje se, že Černošice daroval kníže Boleslav II. už roku 999 dnes už zaniklému ostrovskému klášteru. Nejsou však na to důkazy, a tak první písemná zmínka o vlastních Černošicích pochází z roku 1115, kdy byly součástí majetku kláštera v Kladrubech.

Stepní pláň na vyhlídce Homole
Stepní pláň na vyhlídce Homole

V držení církve vydrží Černošice ještě déle než století, než je v roce 1239 získá do soukromého majetku biskup Jan III. z Dražic.

Roku 1268 putuje tehdejší vesnička znovu přímo do náruče panovníka, v tomto případě Přemysla Otakara II.; nezůstane tu však dlouho. Už roku 1292 mění Černošice znovu majitele a novým majitelem se stává cisterciácký klášter na Zbraslavi. Tomu je věnoval král Václav II.

Nastává poměrně rychlý rozvoj oblasti, za což může hlavně přítomnost dvou významných středověkých cest. První z nich se klikatila podél Berounky a šlo o takzvanou pražsko-bechyňskou cestu, která pokračovala za Bechyní směrem na Prácheň a do Bavorska.

Tou druhou byla císařská cesta na Karlštejn, která pochopitelně zažila největší zátěž za doby vlády Karla IV. Na Staré Vráži, což je název místní části Černošic, stávala stará košatá lípa, která dominovala celému kraji až do roku 1930, kdy se její čas naplnil a uschla. Přesto je možné ji vidět na starých pohlednicích či fotografiích. O ní místní vyprávěli, že se jednalo o oblíbený strom císaře Karla IV., který se u ní při cestě na Karlštejn vždy zastavil a chvíli tu odpočíval.

Úzká zlatem vysypaná úvozová cesta nad obcí Solopisky
Úzká zlatem vysypaná úvozová cesta nad obcí Solopisky

Situace s majetkovými poměry se nemění až do husitských válek, kdy je klášter na Zbraslavi vyrabován, zničen, zapálen a pobořen. Od smutné události v roce 1422 je obec v držení Pešíka Předbora z Radešína.

To už ale záznamy z map a berních knih rozlišují různé části Černošic. Poprvé v roce 1304 se setkáváme s dělením na Malé a Velké Černošice, které ale zhruba v polovině 14. století nahradilo dělení na Horní a Dolní Černošice.

Teď se ale na chvíli vraťme k původně zmiňovaným Mokropsům, které dnes s Černošicemi tvoří nerozdělitelné město. Hranice mezi oběma obcemi procházela zhruba tam, kde dnes vede železniční trať. Jak jsme zmínili, Mokropsy byly v majetku Vyšehradské kapituly. Od 13. století ale vydělávaly peníze klášteru svatého Jiří na Pražském hradě, a tak se dělo až do husitských válek.

Židovský hřbitov Třebotov zažil poslední pohřeb v 70. letech 20. století
Židovský hřbitov Třebotov zažil poslední pohřeb v 70. letech 20. století

Po nich císař Zikmund Lucemburský věnoval obec do državy Oldřicha Medka z Valdeka. Následovaly téměř dvě století nepřetržitého střídání místních panovníků, které nemá význam vyjmenovávat. Poslední, který stál v dlouhé řadě vlastníků, byl Jindřich Paradiese, svobodný pán z Eschaide, který Mokropsy získal do držby v roce 1633. Po pouhých pěti letech je však prodává a Mokropsy se velkou oklikou vracejí znovu do majetku zmátořeného zbraslavského kláštera.

Černošice jsme opustili v roce 1422, kdy je uzmul s husitstvím spřízněný Pešík Předbor z Radešína. Ani jemu však dlouho tamní výnosy neplnily kapsy, protože je záhy prodává a do roku 1455 i Černošice střídají rychle za sebou majitele.

V roce 1455 se to ale změní, protože tehdy za cenu 300 kop najdou Černošice cestu znovu do držby Zbraslavského kláštera. Za téměř 200 let se k nim přidají i Mokropsy, jak jsme před chvílí zmínili, a historie vývoje obou obcí se na dlouhou dobu spojí. Ale brzy se dozvíme, že ne navždy a do dnešních dní.

Tvrz v Třebotově dnes slouží kulturnímu vyžití obce, dřív se tu však chovala prasata
Tvrz v Třebotově dnes slouží kulturnímu vyžití obce, dřív se tu však chovala prasata

Hned následující rok po majetkovém spojení Černošic s Mokropsy dochází vůbec k nejtragičtější a nejčernější události v životě dnešního města. V rámci třicetileté války přitáhne v roce 1639 do oblasti vojsko švédského generála Johanna Gustafssona Bannera. Ten míří s armádou na Prahu a už v Černošicích, ale i na Zbraslavi si vyzkouší, jak snadno se města rabují a vypalují.

Za vojáky neodbytně zamíří na spáleniště i epidemie nemocí a lidské ztráty rapidně rostou. Kdo nezemřel, emigroval a oblast Černošic se téměř vylidní.

Po skončení děsivé třicetileté války se Černošice a Mokropsy stávají synonymem pro zemědělský poklidný život. I nadále nadhazují místní rybáři své vlasce a pruty do vln Berounky a na polích se daří obilí, ovoci a zelenině.

Národní přírodní rezervace Černé rokle
Národní přírodní rezervace Černé rokle

V pozdějších letech sice vzniknou v katastru Mokropsí dvě cihelny, ale tím je příval průmyslu do oblasti téměř vyčerpán. Život plyne poklidně dál a nic se nemění až do roku 1785, kdy císař Josef II. ukončil činnost Zbraslavského kláštera.

Černošice se tak rázem ocitají bez majitele a jsou vloženy do majetku Královského náboženského fondu, kde zůstanou až do roku 1825, kdy jej v dražbě zakoupí bavorský kníže Bedřich Oettingen Wallerstein.

V roce 1862 je důvod k oslavě - město protnula čerstvě otevřená Česká západní dráha, která vede z Prahy do Plzně a Černošice se ještě víc přiblížily metropoli. A to je to zlomové datum, odkdy si oblast oblíbili zástupci střední i vyšší vrstvy pražské společnosti. Začne tu vyrůstat řada letních bytů, ale i stálých sídel. V obou případech se jedná o honosné a luxusní vily, které zdobí zdejší svahy doznívajícího Českého krasu. Téměř všechny stavby se dochovaly do dnešních dní a i nadále patří k nejluxusnějšímu bydlení v blízkosti metropole.

Pohled z Černošické vyhlídky do údolí Berounky během podzimního mlhavého dopoledne
Pohled z Černošické vyhlídky do údolí Berounky během podzimního mlhavého dopoledne

Starostové Horních a Dolních Černošic očekávají jen světlé zítřky, a tak dochází v roce 1864 k jejich sloučení pod jednotným názvem Černošice.

Češi té doby se chtějí vymanit z věčného a všudypřítomného sevření v podobě vládnoucí němčiny a přítomnosti zkostnatělé rakouskohabsburské monarchie. Útěk od těchto skličujících skutečností usnadňují nejroztodivnější věci.

Všespolečenská snaha o hledání národních českých kořenů se na konci šedesátých let 19. století projevila v Černošicích například tím, že se v české komunitě rozšířila informace, že zdejší ostrožna nad Berounkou je bájný hrad Kazín. Dospělo to tak daleko, že v roce 1868 byl nápis Kazín umístěn dokonce na samotnou skálu nad řekou. Už brzy se sice objevily hlasy označující tuto myšlenku za mylnou, povědomí o Kazíně vyprchávalo z Černošic jen velmi pomalu.

Památný strom Cedr v Černošicích je jedním z nejkrásnějších exemplářů svého druhu v Česku
Památný strom Cedr v Černošicích je jedním z nejkrásnějších exemplářů svého druhu v Česku

Definitivně pohřbil národněosvobozenecký nápad archeologický průzkum Jana Axamita z počátku 20. století, který objevil sice pozůstatky středověké tvrze, ale žádné stopy po slovanském hradišti. Zajímavé ale je, že až do dnešních dnů zůstala vžita představa, že se na skále nad pravým břehem Berounky se u Černošic nachází místo, kde kdysi stávala bájný hrad Tetín.

Ani fakta archeologa Axamita o neexistenci Tetína v této oblasti nezastaví mohutný stavební boom, který se v Černošicích projevuje. Vily rostou jako houby po dešti a obec se dokonce pyšní i vlastními vybudovanými klimatickými lázněmi. Na začátku 20. století překročí počet místních obyvatel číslo tisíc.

Rok 1910 je také dobou, kdy černošické panství naposled mění majitele. Potomci bavorského knížete Bedřicha Oettingena Wallersteina Černošice opouštějí a prodávají je textilnímu magnátovi Cyrilu Bartonovi z Dobenína. Jeho vliv je v Černošicích, ale i na nedaleké Zbraslavi patrný až do roku 1948, kdy vítězný únor pracujícího lidu udělal výrazný škrt přes jeho další rozvojové plány.

Černošická zástavba je ukázkou kapitol z učebnice české architektury
Černošická zástavba je ukázkou kapitol z učebnice české architektury

Klokotný stavební rozvoj na chvíli přibrzdí I. světová válka, ale po čtyřech letech bojů se Pražané na budování nových vil a letních sídel v Černošicích vrhnou ještě s větší vervou.

V té době vzniká v obci extrémní ukázka fenoménu otevřených ekonomických nůžek. Luxusní vily zde staví nejbohatší Pražané, původní obyvatelstvo však zůstává i nadále velmi chudé a zdrojem obživy pro něj je i nadále rybaření a zemědělství. Kromě toho místní prosluli i pletením košů a dalších předmětů z vrbového proutí.

V roce 1920 dochází k nepochopitelnému oddělení Horních a Dolních Černošic, ze kterých se tak stávají opět dvě samostatné obce. V té době už mají Černošice dva tisíce stálých obyvatel. Stavební rozkvět pokračuje i po rozdělení a tehdejší tisk informuje o tom, že oblast Černošic je rozparcelována na výstavbu nových vil za prodejní cenu 25 Kčs za metr čtvereční.

Na Kulivou horu stoupáte z Černošic pomalu a nenápadně
Na Kulivou horu stoupáte z Černošic pomalu a nenápadně

Oblasti se příliš nedotkne ani hospodářská krize 30. let. Počet obyvatel i nadále stoupá a v polovině 30. let zde žijí už tři tisíce stálých obyvatel. Těsně před vypuknutím druhé světové války navíc Černošice otevírají náruč pro uprchlíky ze Sudet, kteří utíkají před hitlerovským záborem.

II. světovou válku přečkaly Černošice téměř bez úhony a krátce po oživení společnosti znovu pokračuje růst počtu obyvatel. Nedlouho po válce už jich jsou čtyři tisíce a v roce 1950 dochází opět ke spojení Horních a Dolních Černošic. S tímto datem se definitivně začleňují do katastru Černošic i Dolní Mokropsy, které se nacházejí na stejném břehu Berounky jako Černošice.

O 19 let později získávají Černošice status města. To ale nezabrání úředníkům v tom, aby po pěti letech v roce 1974 znovu, a teď už definitivně, od sebe oddělili Dolní a Horní Černošice. Ty Horní na levém břehu Berounky zůstanou pod jménem Černošice samostatným městem. Dolní Černošice na pravém břehu Berounky se od roku 1974 stávají součástí Lipenců a začleňují se do katastru hlavního města Prahy. Stejná situace je i s Mokropsy. Ty Dolní na pravém břehu Berounky zůstávají součástí Černošic. Horní na opačné straně řeky jsou začleněny do katastru obce Všenory.

Dub u Nové Vráže je nejstarším stromem, který žije v oblasti Českého krasu, jeho stáří je zhruba 450 let
Dub u Nové Vráže je nejstarším stromem, který žije v oblasti Českého krasu, jeho stáří je zhruba 450 let

Černošice jsou jedním z mála českých měst, které nezažily po sametové revoluci odliv populace, právě naopak. Počet obyvatel utěšeně roste a dnes atakuje hranici 7 tisíc.

Nejslavnějším místním rodákem byl Antonín Vincenz Lebeda, který se tu narodil 1. května 1798. Šlo o významného českého puškaře a zbrojařského konstruktéra, který dokázal navrhnout a vyrobit řadu novátorských palných zbraní. Navíc byl i vášnivým sběratelem a jeho světově proslulé zbrojařské kolekce jsou dnes pýchou sbírek pražského Národního a Uměleckoprůmyslového muzea nebo Vojenského muzea ve Vídni.

4. října 1927 se v Černošicích narodil i jeden z 11 hokejistů, kteří byli odsouzeni ve zinscenovaném politickém procesu v průběhu 50. let. Vladimír Kobranov byl držitelem zlaté medaile z domácí ligy, z mistrovství Evropy i z mistrovství světa a vlastnil i stříbrnou olympijskou medaili z roku 1948 ze Svatého Mořice. Rehabilitace za politický proces přišla až v roce 1968; následně Kobranov získal angažmá ve švýcarské lize, kde se natrvalo usadil. Zemřel v Regensdorfu u Curychu 25. října 2015 ve věku 88 let.

Černošice se staly lokalitou oblíbenou mezi bohatými Pražany, ti si zde od druhé poloviny 19. století budují honosné vily
Černošice se staly lokalitou oblíbenou mezi bohatými Pražany, ti si zde od druhé poloviny 19. století budují honosné vily

S Černošicemi spojila život početná skupina slavných osobností, které se do města přistěhovali či si zde zřídili letní byty.

V Černošicích, respektive v Dolních Mokropsech dožil svůj život objevitel čtyř základních krevních skupin Jan Janský. 8. září 1821 zemřel na následky ischemické srdeční choroby ve svém domě ve věku pouhých 48 let.

Za bydliště si Černošice zvolila i jedna z nejslavnějších českých operních pěvkyň - Jarmila Novotná. Stalo se tak po sňatku se členem šlechtického rodu Jiřím Daubkem v roce 1931. Před II. světovou válkou společně emigrovali do New Yorku, kde Jarmila Novotná 9. února 1994 ve věku 86 let zemřela. Ostatky obou manželů se ale vrátily zpět do Čech a byly společně uloženy ve šlechtické hrobce rodu Daubků v nedaleké Líteni.

Černošice se staly domovem i pro manželský pár - herečku Marii Glázrovou a operního pěvce Eduarda Hakena. Žila tu i jedna z prvních českých ženských hereckých hvězd Anna Sedláčková a herec Ferenc Futurista.

Údolí Černošic a Vonoklasy hned pod svahem, tak vidíme krajinu z vyhlídkové místa Lavička lásky
Údolí Černošic a Vonoklasy hned pod svahem, tak vidíme krajinu z vyhlídkové místa Lavička lásky

V Černošicích vybudovaly u svých vil ateliéry sochařka Marie Borková a malířka Marie Fischerová-Kvěchová.

Nesmíme zapomenout na fotografa Viléma Heckela, který tragicky zahynul v roce 1970 na svazích peruánského Huascaránu v kamenné lavině, kterou způsobilo zemětřesení.

Dnes našli v Černošicích domov herec Jaroslav Dušek nebo prezidentka nadace Kapka naděje Vendula Pizingerová. V dobách milostného poblouznění tu v jedné z vil žili i modelka Vlaďka Erbová a fotbalista Tomáš Řepka.

Z vyhlídky na Kulivé hoře vidíme také osadu Kala
Z vyhlídky na Kulivé hoře vidíme také osadu Kala

S městem spojila poslední část života i jedna z nejlepších sportovkyň světa - Věra Čáslavská. Po ní je pojmenována zdejší sportovní hala. U jejího vzniku Čáslavská stála jako poradce vnitřních dispozic. Olympionička Věra Čáslavská si také vybrala černošický hřbitov jako místo posledního odpočinku.