BÍLINA


Až démonicky působí hora Bořeň tyčící se nad městem Bílina; její skalní stěny přitahují horolezce, na vrchol této národní přírodní památky se ale dostaneme i poklidným výšlapem

Rozvoj těžební činnosti přinesl Bílině jeden primát – je tu nejnižší místo v České republice, jedná se dno povrchového dolu Bílina; na druhou stranu město obětovalo stovky historických domů, vybetonovalo koryto řeky Bílina, které mělo vůbec zmizet pod zem a také čistota ovzduší se zhoršila natolik, že léčit návštěvníky z nemocí horních cest dýchacích už prostě nešlo


Město Bílina (německy Bilin) leží na stejnojmenné řece a dnes zde žije zhruba 17 tisíc obyvatel.

Pohled na Bořeň od Mrzlic
Pohled na Bořeň od Mrzlic

Zdejší kraj v pradávné historii obýval slovanský kmen Lemuzů, který byl spojencem Čechů v boji proti Lužanům. To jsou hlavní představitelé Lucké války.

Prvním osídlením byl přemyslovský správní hrad, který zde vyrostl v 10. století. Jeho chatrné pozůstatky lze najít v zámecké zahradě. Toto místo je archeologickou památkovou rezervací.

První písemnou zmínku o městě najdeme v papežských listinách z roku 993. Přemyslovský hrad časem pozbyl na své důležitosti, protože správní středisko oblasti se z Bíliny přeneslo do Mostu. Přesto zde byl už v polovině 13. století vybudován hrad, jehož majitelem byl Ojíř z Fridberka. Hrad se nacházel na území dnešního zámku, v podhradí pak vzniká město s hradbami a třemi branami.

Přírodní rezervace Trupelník
Přírodní rezervace Trupelník

Husité Bílinu dobyli vojsky pod vedením hejtmana Jakoubka z Vřesovic.

Od roku 1502 vlastnili Bílinu Lobkowiczové.

V roce 1873 je Bílina spojena s ostatním světem železnicí, což umožnilo další rozvoj – vyrostly tu sklárny, parní mlýn, cukrovar, porcelánka nebo jatka. Jenže rozvoj města byl podmíněn zbouráním městských hradeb a věží, které bránily v rozmachu.

Čarovná zřícenina hradu Kostomlaty
Čarovná zřícenina hradu Kostomlaty

Tragédie pro město přichází v období reálného socialismu. Rozpínající se doly a návaznost průmyslové výstavby stály za zkázou města.

Historická Bílina leží v hlubokém údolí, a proto výstavba nové trati a čtyřproudé silnice byla téměř nemožná. Nakonec se to sice povedlo, ale za cenu zbourání zhruba stovky nejvýstavnějších bílinských lázeňských domů, koryto řeky Bíliny bylo vylito betonem a dnes můžeme děkovat, že se neuskutečnil původní plán, podle kterého měla být řeka zarourována do podzemí.

K zemi šel i kostel svatého Štěpána, na místě části zámecké zahrady pak vyrostlo autobusové nádraží.

V zimním lese na Štěpánovské hoře
V zimním lese na Štěpánovské hoře

Samostatnou kapitolu historie tvoří místní lázeňství, na něm se možná ještě víc podepsala léta éry socialismu, ale bohužel i doba dnešní.

První, kdo se zmiňuje o zdejších lázních, je Václav Hájek z Libočan. Nápad využívat lázně komerčně se zrodí v hlavě kněžny Leonory z Lobkovic, která nechá v roce 1712 prameny vyčistit. V roce 1761 jsou zbaveny nečistých vod a město může vítat první hosty.

Zajímavou postavou, která se zasloužila o rozvoj lázeňství v Bílině, je Franz Ambroz Reuss. Ten odhalil jejich léčebnou schopnost a přispěl k jejich propagaci všude po světě. Zároveň byl ale Reuss propagátorem využívání uhlí jako paliva u místních obyvatel. Svahy kolem Bíliny byly totiž odlesněné. Reuss tak stál v podstatě za vznikem, ale i zánikem lázní.

Předjarní zátiší s bledulemi
Předjarní zátiší s bledulemi

Prvním výrazným nájemcem lázní byl Georg Schwab, který začal po světě rozesílat hliněné džbánky s bílinskou kyselkou a nechal tu postavit první lázeňský dům. Ke konci 19. století se už vyváželo téměř dva a půl milionů lahví, největším odběratelem bylo Německo.

Po znárodnění se Bílinské lázně přejmenovaly stupidně na Lázně Julia Fučíka. Původní zaměření na léčbu nemocí horních cest dýchacích muselo být zrušeno, protože Bílina se stala jedním z nejznečištěnějších měst republiky kvůli exhalacím z elektrárny Ledvice; začaly se tu tedy léčit nemoci žaludku a tenkého střeva. Lázeňský park zcela zpustl, stejně jako výstavní centrum města.

Po revoluci 1989 došlo k rozdělení lázní. Jedna část se starala o stáčení vody, druhá o lázeňské procedury. Rodina Lobkowiczů dostala v restituci část původního majetku. O lázně nemělo město v podstatě zájem, a tak byly prodány soukromé firmě. Výsledkem je skutečnost, že lázně jsou pro ekonomickou nerentabilitu už delší dobu uzavřeny.

Radovesická výsypka
Radovesická výsypka

K Bílině patří i jedna z nejkrásnějších hor Českého středohoří Bořeň. Je symbolem města a na starých fotografiích a pohlednicích vždy tvoří siluetu města.

V katastru Bíliny najdete také jeden český rekord. Jde o nejnižší místo České republiky. Nevzniklo přirozenou cestou, vyhloubil ho člověk a jedná se o dno povrchového dolu Bílina. Aktuálně (2020) se pohybuje pár metrů nad mořem, ale těžaři předpokládají, že se dostanou hluboko pod úroveň světového moře.

Z mineralogického hlediska pak stojí za zmínku ještě Granátových vrch u Měrunic, kde těžil granáty už rod Lobkowiczů a nedaleký lom Stříbrník, kde se dodnes nacházejí opály, aragonity a augity nebývalé velikosti.

Přírodní rezervace Dřínek
Přírodní rezervace Dřínek

V Měrunicích u Bíliny byl za socialismu vybudován sklad jaderné munice Javor 50. Na ploše 150 hektarů se nacházelo malé kasárenské městečko se 170 vojáky a jejich rodinami, které podléhalo přímému velení z Moskvy. Po revoluci fungoval v objektu uprchlický tábor, který byl v roce 2006 uzavřen a dnes je vlastníkem objektu občanské sdružení. V Česku byly ještě dva podobné objekty. Javor 51 v obci Borovno sloužil po revoluci a rozdělení Československa k uložení staré federální měny, takže tu bylo pod zemí schovaných mnoho miliard korun. Javor 52 najdeme v Bělé pod Bezdězem.

PR Hradišťanská louka
PR Hradišťanská louka

Znakem města Bílina je modrý štít. V něm je hradba s prázdnou branou s vytaženou zlatou mříží s černými hroty, provázená po obou stranách dvěma okny nad klíčovou střílnou. Za hradbou vynikají dvě věže, každá se třemi okny, cimbuřím a červenou stanovou střechou se zlatou makovicí. Hradba a věže jsou stříbrné a kvádrované, okna a střílny jsou černé. Mezi věžemi je polcený štítek vpravo červeno-stříbrně dělený, v levém stříbrném poli kosmá černá orlice se zlatou zbrojí a perizoniem. Za štítkem najdeme dva zkřížené praporce s vlaštovčími ocasy, pravý je dělený černo-stříbrně, levý stříbrno-červeně, oba na zlatých žerdích. V bráně jsou dvě zúžená stříbrná vlnitá břevna.

Závěr dne nad Bořní
Závěr dne nad Bořní

Dopravní dosažitelnost:

Auto: Město Bílina leží na hlavní silnici číslo 13. V centru se na ní napojuje také silnice číslo 257. Vzdálenosti Bíliny z českých měst: Praha (100 km), Ústí nad Labem (30 km), Karlovy Vary (88 km), Liberec (125 km), Plzeň (158 km).

Autobus: Autobusové spojení do Bíliny je z Litvínova, Teplic, Loun, Měrunic, Kostomlat pod Milešovkou, Lukova a Ledvic.

Vlak: Vlakové spojení do Bíliny je přivedeno z Děčína, Chebu, Mostu, Prahy, Ústí nad Labem, Kadaně-Prunéřova, Chomutova, Štětí a Teplic.

NPP Bořeň
NPP Bořeň

★★★★★ - Národní přírodní rezervace Bořeň, Bílina:

Jedná se o největší povrchový znělcový útvar ve střední Evropě. V třetihorách byla při sopečné činnosti pozvednuta rula a do druhohorních slínovců se dostal velký znělcový útvar. Ve čtvrtohorách eroze vypreparovala tuto unikátní horu. Některé její stěny jsou vysoké až 100 metrů. Z vrcholu je nádherný a široký výhled do celého okolí. Znělcové stěny jsou využívány horolezci. Svoji podobností se kopci Bořeň říká také česká Ďáblova hora, protože připomíná ikonickou horu ve Wyomingu. Zdejší rezervace je místem výskytu vzácných rostlin a živočichů. Zaznamenáno tu bylo několik druhů netopýrů. Na Bořeni můžete spatřit kriticky ohroženou Ladoňku vídeňskou, nachází se tu také jedna z pěti lokalit výskytu Hvězdice alpské a jedna ze čtyř lokalit výskytu v České republice Lomikámenu trsnatého křehkého. Mech Trhutka papilnatá se tu navíc objevuje na jediném místě v České republice. Navíc na Bořeni byly nalezeny pozůstatky sídliště knovízké kultury, které tu bylo v letech 1100 až 800 před naším letopočtem.

Poloha: 50.5276667N, 13.7639031E

Parkoviště: pod vrchem (1,2 km)

Autobusová zastávka: Hrobčice, Chouč, rozcestí (2,7 km)

Vlaková zastávka: Bílina kyselka (3,2 km)

GALERIE: HORA BOŘEŇ


Budova tovární stáčírny minerálních vod v Bílině - kyselce
Budova tovární stáčírny minerálních vod v Bílině - kyselce

★★★★ - Tovární budova stáčírny, Bílina:

O výstavbu se zasloužil kníže Mořic Lobkovic v roce 1898. Chyběly totiž kapacity pro plnění lahví a mytí džbánků. Nedostačující byly také prostory, kde se vyráběly Bílinské zažívací pastilky. Kníže se domluvil s architektem Franz Sablíckem, že budova bude připomínat zámek, a dodnes ji považují mnozí návštěvníci za stavbu šlechtického sídla. Na počátku 2. světové války ji zabral německý Wermacht, po válce tu sídlilo ředitelství lázní. Dnes je tu expozice muzea, pořádají se tu společenské akce a najdete tu podnikovou prodejnu.

Poloha: 50.5418153N, 13.7591517E

Parkoviště: v místě

Autobusová zastávka: Bílina, Mírová (0,8 km)

Vlaková zastávka: Bílina kyselka (80 m)


Lesní kavárna (Lobkowiczký pavilon) v Bílině - Kyselce
Lesní kavárna (Lobkowiczký pavilon) v Bílině - Kyselce

★★★ - Lesní kavárna, Bílina:

Památka na jubilejní zemskou výstavu v Praze v roce 1891. Původně se jednalo o expoziční pavilon Lobkowiczů, kte