POSTOLOPRTY


Postoloprty a zdejší klášter Porta Apostolorum patřil k nejhonosnějším budovám v tehdejším českém království; dnes po něm zůstalo jediné unikátní šestidílné románské okno

Okolí Postoloprt bylo odjakživa velmi neklidnou lokalitou; vše vyvrcholilo na konci II. světové války, kdy město zažilo druhý největší poválečný masakr Němců v českých dějinách; po běsnění zbylo až tři tisíce mrtvých těl


Oblast Postoloprt je jednou z nejdéle obývaných oblastí naší země. Už před příchodem slovanských kmenů je tu hodně živo, ale právě až s polovinou 6. století a usazením prvních Slovanů se o osídlení oblasti dozvídáme více informací.

Socha žebrajícího dělníka má velmi zajímavou historii
Socha žebrajícího dělníka má velmi zajímavou historii

Velkou zásluhu na tom má archeologický objev slovanské osady v blízko obce Březno. Tato slovanská osada má navíc od ostatních archeologických lokalit ze stejné doby přidanou hodnotu v tom, že ukazuje na mírové soužití slovanského a staršího germánského obyvatelstva.

Každopádně první zmínka o Postoloprtech se nachází v dávné Kosmově kronice a vztahuje se ke známé válce vojsk knížete Neklana s vojsky Lučanů vedené Vlastislavem. Ve slavném boji zvítězili Češi, Vlastislav byl poražen a jeho syn skončil ve vězení, které bylo pro něj speciálně vystavěno na hradě Drahuš. Následně byl však syn luckého vládce zavražděn.

Zastavme se teď na chvíli u samotného názvu města – Postoloprty. Jistě se shodneme na tom, že se jedná o jeden z nejneobvyklejších názvů v České republice. Odborníci na jazyk český nabízejí dvě různé možnosti, kde se tento název vzal. Podle jedné vzešly Postoloprty z názvu činnosti zdejších obyvatel, kteří jednoduše prtali postole, tedy spravovali boty. Podle druhé verze se jedná o přesmyčku názvu zdejšího kláštera, který se jmenoval Porta Apostolorum. Ať je vám bližší první nebo druhá verze, rozhodující je, že poprvé se s tím názvem setkáváme právě u kronikáře Kosmy, který ho ve své kronice uvádí jako Postolopirth.

Z Oblíku viditelná Raná a Milá rozdělená elektrárnou Počerady
Z Oblíku viditelná Raná a Milá rozdělená elektrárnou Počerady

Teď je nutné zaměřit pozornost na bývalý a legendární postoloprtský klášter. Je však potřebné zmínit, že se jedná o jednu z nejbájnějších a nejtajemnějších staveb české historie. Tento komplex církevních staveb obrovské architektonické a kulturní hodnoty ve své době totiž velice silně přesahoval význam ostatních českých klášterů; je však velkým paradoxem, že tento benediktinský klášter s řadou nejbohatších a nejvýstavnějších budov v zemi prakticky celý zmizel z povrchu zemského a dnes v podstatě jen tušíme v jakých místech stál, aniž bychom znali byť jen základy budov.

Dalším historickým paradoxem je skutečnost, že ačkoliv je nám z různých pramenů známo, že budova patřila skutečně k nejvlivnějším a nejvýznamnějším v zemi, o její historii nevíme téměř nic a jediné, co je skutečně přesně podloženo, je období zániku vlastního kláštera. I v otázce založení kláštera můžeme přesné datum odhadovat – historici se však shodují na tom, že benediktinský klášter byl založen v druhé polovině 11. století. Vodítkem k tomuto tvrzení je Kronika mnicha sázavského, ve které je uvedeno, že v roce 1147 umírá pátý postoloprtský opat Jistislav Mateřský.

Druhým vodítkem pro přesnější lokalizaci časového údaje je skutečnost, že postoloprtský klášter osazovali mniši z mateřského konventu v Sázavském klášteře. Počátky kláštera v Postoloprtech se tedy musejí odehrávat později, než založení Sázavského kláštera, ale zároveň do roku 1147 se musí v čele církevní organizace vystřídat pětice opatů.

Vzhůru k výškám z Oblíku
Vzhůru k výškám z Oblíku

Význam tohoto kláštera byl tak silný, že si to jen stěží dokážeme dnes představit. Umožnit nám to mohou dva příklady z historie. První je z doby, kdy propukl, dnes bychom řekli skandál se sporu o právoplatnost manželství českého krále Přemysla Otakara I. Ten totiž na konci 12. století zapudil svoji původní manželku Adlétu Míšeňskou a odvrhl i jejich právoplatného syna Vratislava a podruhé se oženil s Konstancií Uherskou. Adléta se však nechtěla vzdát svých práv, ani práv svého syna na český trůn a rozhořel se, dnes bychom řekli nechutný rozvod pod dohledem veřejnosti. Celou událost hnala Adléta až k tehdejšímu papeži Innocentovi III., který prověřil prošetřením celé události právě představeného postoloprtského kláštera.

Druhá událost, která ukazuje na obrovský význam zdejšího benediktinského kláštera, se stala roku 1256. Tehdy byl jeden z postoloprtských mnichů při cestě z návštěvy benediktinského kláštera v Břevnově přepaden a oloupen. Praha nechtěla přijmout žádnou nápravu ani neprojevila lítost nad tímto trestným činem, natož pak aby uhradila způsobenou škodu. Papežský legát tak uvrhl celé město Prahu pod takzvaný interdikt. V našem hlavním městě se tedy nemohly sloužit žádné bohoslužby, což byl naprosto nepředstavitelný a jeden z největších trestů, jaký mohl město postihnout. Vše se vrátilo k normálu až poté, co se Praha oficiálně omluvila, uhradila škody a potrestala viníky přepadení postoloprtského mnicha.

Největšího věhlasu, slávy, prestiže a důležitosti dosáhl postoloprtský klášter v druhé polovině 14. století. Jenže to už se blížil stejně rychle i konec legendy.

Protipovodňový postoloprtský most je zajímavou součástí zdejší krajiny
Protipovodňový postoloprtský most je zajímavou součástí zdejší krajiny

Klášter disponoval v té době obrovskými majetky a vlivem, což ale bylo trnem v oku sousedním rychle se rozvíjejícím městům Žatci a Lounům. Neustále spory o lov zvěře, výnosy z polí, či boj o právo na rybolov v Ohři se neustále vyhrocoval a vyostřoval.

Zvrat přišel v okamžiku, kdy se Louny i Žatec připojily na stranu husitského hnutí. Byla jen otázka času, kdy se vrhnou na bohatou kořist postoloprtského kláštera. Prozřetelný opat kláštera společně s mnichy však vytušili blížící se nebezpečí, rychle sbalili nejcennější poklady a listiny a postoloprtský klášter opustili. Osiřelou budovu konventu tak chránila jen skupina najatých žoldáků.

V květnu 1420 dorazila k branám kláštera husitská vojska posílená o mstivé obyvatelé a měšťany Žatce a Loun. Obléhání a dobyti nebylo jednoduché a trvalo několik dní. Najatí žoldáci nakonec museli kapitulovat, přesto si však vyjednali bezpečný odchod z kláštera. I když byla zastaven boj a byl umožněn průchod vojákům do bezpečí, ze zfanatizovaného davu vylétla první zápalná střela. Ta strhla salvu dalších. Perla architektury s mnoha unikátními prostory, řadou uměleckých předmětů nedozírné hodnoty a velmi důležitých listin pak během pár minut zcela lehla popelem.

Jedinou faktickou a hmatatelnou vzpomínkou na klášter Porta Apostolorum v Postoloprtech tak zůstalo naprosto unikátní sdružené šestidílné okno z poloviny 12. století, které je dnes součástí stavby zdejšího děkanství.

V archeologickém skanzenu v Březnu najdete i slovanskou chatu z 6. století
V archeologickém skanzenu v Březnu najdete i slovanskou chatu z 6. století

Význam Postoloprt tak během krátké chvíle spadl z výšin až téměř na dno společenského žebříčku. Nepřispělo k němu ani následné rychlé střídání panovnických rodů.

Odražení ode dna přichází až s rokem 1480, kdy Postoloprty kupují bratři Jindřich, Beneš a Ludvík z Weitmile. Ti začali ekonomickou situaci sídla rychle táhnout vzhůru, a to i díky tehdy oblíbenému rybníkářství a meliorování krajiny, které se i v okolí Postoloprt odrazilo v založení několika velkých rybničních ploch. V té době byl také postaven předchůdce dnešního inundačního mostu přes řeku Ohři a začalo se s intenzivním zakládáním ovocných sadů. Jenže vláda rodu Weitmíle končí po více než 100 letech neslavně, panství je zadlužené a dostává se do rukou Štěpána Jiřího ze Šternberka.

Navíc v té době se prohnala krajem i velká morová epidemie, která situaci ještě ztížila. Šternberský panovník se pustí do přestavby zdejší tvrze a vybuduje základ postoloprtského zámku.

Pohled z Rané směrem na východ do Českého středohoří
Pohled z Rané směrem na východ do Českého středohoří

Děsivě si s osudy Postoloprt zahrála třicetiletá válka, která zbídačela a rozvrátila zdejší kraj. Panství zase mění svého majitele a tím se stává Jiří Ludvík ze Sinzendorfu. Ten se snaží vylepšit ekonomickou situaci tím, že pozve do města skupinu rakouských Židů. Ti sice pozvednou místní obchod, ale od té doby začíná intenzivní německá kolonizace oblasti.

Jenže ani Sinzendorfům se ekonomicky nedaří, a tak v roce 1692 kupuje zkrachovalé panství Ferdinand ze Schwarzenberka. Úpadek byl tak markantní, že hospodářská komise při sepisovaní majetku zjišťuje, že vybavení kdysi výstavního postoloprtského zámku je kvůli úhradám dluhů rozprodáno natolik, že z něj v roce 1692 zbývá jeden černý stolek, čtyřicet omšelých židlí a pár obyčejných postelí. Jinak slouží kdysi honosné komnaty zámku jako sušárna chmele.

Přesto se v Postoloprtech v prosinci 1704 slaví – městečko je osvobozeno od poddanství. Jenže klid tu není. Rostoucí židovská populace zakládá ghetto, ale etnikum je trnem v oku většinové populaci, kterou ovšem židé jako schopní lichváři drží v ekonomickém šachu.

Nerovný boj slunečních a měsíčních paprsků o pozornost vrchu Raná
Nerovný boj slunečních a měsíčních paprsků o pozornost vrchu Raná

Situace se vyostřuje a v prvním desetiletí 18. století jsou zaznamenány mnohé vzájemné krvavé šarvátky a potyčky. Schwarzenberkové úspěšně pokračují v rozvoji oblasti a poměřně úspěšně píší první kapitolu těžby hnědého uhlí ve zdejším kraji – ložiska jsou otevřena u Třískolup, Polerad a i přímo v Postoloprtech. Méně úspěšná je už kapitola plošného zakládání vinic; vrcholného úspěchu však rod dosahuje v otázce myslivosti. Jsou zde zřízeny obrovské obory, bažantnice a pochopitelně s tím dochází k rozvoji „šlechtického sportu“ lovu zvěře. Zdejší hony se stanou na dlouhá desetiletí tak věhlasnými, že zájem zúčastnit se zdejšího lovu projevil i francouzský král Karel X, který tu na podzim roku 1833 prožil tři dny.

Vraťme se ale ještě na chvíli zpět, do poloviny předcházejícího století. V letech 1753-57 je realizována stavba Lipské silnice, která by měla spojovat hlavní město s německým Lipskem. Ještě není ani stavba dokončena a nové komunikace využijí vojska nepřátelských Prusů ke zrychlenému postupu v rámci vojenského přesunu během sedmileté války. Aby se zabránilo jejich vstupu do Postoloprt, tak je stržen původní inundační most přes Ohři.

Město si však neoddechne, v roce 1778 je velká část zpustošena požárem a ve stejném roce se Postoloprty stávají znovu dějištěm válečné vřavy – tentokrát v rámci bramborové války. Ve stejném roce na podzim a ještě jednou o rok později navštíví město císař Josef II. se skupinou odborníků. Hledají místo pro vznik nové pevnosti. Rozhoduje se mezi Postoloprty a Terezínem – volba nakonec padne na Terezín.

Kostel svatého Martina ve Velemyšlevsi
Kostel svatého Martina ve Velemyšlevsi

Mírových roků však není mnoho – v roce 1813 se oblasti dotknou napoleonské války; ve městě se budují obranné valy podél řeky Ohře; osobně na stavbu dohlíží rakouský císař František. Ten se vrací na místo o dvacet let později znovu, aby zde uskutečnil inspekční návštěvu stavby nových kasáren.

V roce 1853 je v nedalekém Březně otevřen jeden z největších českých cukrovarů, jenže už v roce 1866 obsadí město znovu pruská vojska. V roce 1895 je přivedena do města železnice a o pět let později se objeví první telefonní přístroj a město ozáří elektrické osvětlení.

Postoloprty se staly součástí Sudetské říše a mezi nimi a městem Louny vyrostla státní hranice.

Řeka Ohře v Březně u Postoloprt
Řeka Ohře v Březně u Postoloprt

Těsně po konci války byly Postoloprty vybrány štábem ministerstva obrany jako nové sídlo hlavního štábu 1. divize. Proto už v polovině května dorazila do Postoloprt operační skupina s jediným úkolem – vyčistit oblast od Němců a připravit je na odsun. Pomoc operační skupině zajišťoval tehdejší oddíl Revolučních gard, který vedl místní policista Bohuslav Marek. Armáda tak začala v květnu a červnu 1945 internovat Němce z Postoloprt, Žatce a přilehlých obcí. Došlo k jejich rozdělení; muži ve věku od 13 do 65 let byli umístěni do postoloprtských kasáren; starci, ženy a děti skončili v lágru v místní bažantnici. Tato budova navíc za války sloužila jako výcvikové centrum tábora Hitlerjugend.

Ze zámku v Postoloprtech se pomalu stává torzo
Ze zámku v Postoloprtech se pomalu stává torzo

Významným rodákem z Postoloprt je schwarzenberský správní úředník Antonín Langweil. Ten se později stal zřízencem univerzitní knihovny v Praze, ale hlavně autorem slavného lepenkového modelu Prahy. Udivující je přesnost a věrnost modelu, která nám zůstala zachována, a to i přesto, že Langweil nevycházel z žádných měření, ale jen z vlastních náčrtů. Bohužel přínos lepenkového modelu, který je dnes jedním z nejnavštěvovanějších exponátů Muzea hlavního města Prahy ocenila až doba, kterou předčasně zemřelý Langweil nezažil. Lepenkový model Prahy tak zůstal nedokončen. V Postoloprtech se tento výjimečný muž narodil 13. června 1791.

19. března 1831 je datum narození Julia Antona von Glasera. Tento postoloprtský rodák byl v letech 1871-1879 ministrem spravedlnosti Předlitavska, tedy rakouské části rakousko-uherské monarchie.

Velmi zajímavou postavou, která je spojena s městem Postoloprty je Marx Levy Mordechai, který žil v letech 1743-1804. Tento rabín pohřbený na zdejším židovském hřbitově byl dědečkem tvůrce teoretického komunismu Karla Marxe.

Znakem města je modrý štít. V něm vynikají z kvádrové hradby dvě věže, jsou celé stříbrné s cimbuřím. Každá věž je s černým oknem a červenou stanovou střechou se zlatou makovicí. Mezi věžemi je červený štítek se zlatým kosmým kaprem.

Husova zvonice v Lenešicích byla postavena v roce 1938
Husova zvonice v Lenešicích byla postavena v roce 1938

Dopravní dosažitelnost:

Auto: Přímo katastrem města prochází dálnice D7. Pro návštěvu města využijme exit 56. Současně s tím je městem vedena ještě silnice I. třídy číslo 7 a silnice II. třídy číslo 255.