Městský obvod Praha 1 je diamantem v koruně české historie, nabízí nejcennější stavby republiky i nejvíce místopisných, ale i dějepisných událostí, stačí jen vstoupit
První pražský obvod je místem, které stojí za pečlivé a důkladné prozkoumání. Jestliže ovšem chcete tuto část města poznat opravdu dokonale, počítejte s tím, že na vás čekají týdny a měsíce objevných procházek a zajímavých prohlídek
Městský obvod Praha 1 se skládá z katastrálních území Starého Města, Nového Města, Josefova, Hradčan a Malé Strany.
Staré Město je samotným základem pradávné Prahy, která odjakživa byla srdcem českého království i státu. Toto území bylo nepochybně osídleno už v pravěké době a první zmínky o kmenovém osídlení pocházejí z 8. století.
Když necháme promluvit archeology, tak ti nám řeknou, že ty nejstarší zmínky o architektonických zbytcích starodávného města pocházejí z konce 9. století. Z první třetiny století následujícího, respektive z roku 929 pochází zpráva o velké povodni, která strhla dřevěný most, který spojoval oba vltavské břehy.
Tou dobou, v 10. století, je Praha střediskem přemyslovského státu. A každé centrum navazuje na sebe obchod, služby, společenský rozkvět. Staré Město vzkvétá, jeho katastr se zahušťuje, staví se nové domy. O tom konec konců svědčí i Kosmova kronika, podle které vtrhla roku 1118 do města velká voda, která sebrala řadu domů na obou březích řeky.
Nábřeží tedy už tehdy musela být hustě osídlena. Po uvedené velké vodě a stržení řady domů, začaly u Vltavy vyrůstat domy nové, hlavně kamenné. Nešlo jen o obytné stavby, ale nových stavebních parcel se využívalo i ke stavbě církevních budov.
Rozhodující pro stále se lepšící komunikaci, výměnu zboží a přesun obyvatel byla výstavba nového, tentokrát kamenného, mostu přes Vltavu. Dokončen byl roku 1172 a nesl jméno manželky Vladislava II. - Juditin.
Jenže v té době je Staré Město stále ještě obcí. Všechno se změní až v roce 1232, kdy získalo městská práva. Jenže, jak už to tak bývá, uvnitř Starého Města se nacházela zcela samostatná enkláva. Mluvíme o Havelském městě, které bylo až do roku 1287 zcela samostatným město a bylo hlavně domovem Němců. Po tomto datu ale zcela splynulo se Starým Městem.
Nástup Lucemburků na český trůn sebou nese posílení pozice řemeslníků, kteří o sobě nechávají více slyšet a aby ještě upevnily svou moc, sdružují se do cechů. Ty ostatně také stojí za tím, že je ve městě více slyšet čeština a k uvědomění si vlastní identity pomůže Čechům i vybudování Staroměstské radnice. Ta byla otevřena v roce 1338 a její vznik umožnil král Jan Lucemburský. Původně šlo pouze o jeden dům, později k němu přibývaly další.
O deset let později zakládá císař Karel IV. Nové Město a ač to tak rozhodně nechtěl, začínají přibývat problémy. Staré Město totiž houfně opouštějí Češi a stěhují se do nově vzniklého Nového Města.
V podstatě obě města na sebe nasedala, a to byl další důvod poměrně vyhrocených třenic. Zvláště poté, co byly zbourány staroměstské hradby a staroměstští získali převahu i nad novým souměstím.
V té době se začíná také s výstavbou Karlova mostu a právě i nad ním získává Staré Město jednoznačný vliv a kontrolu, o čemž svědčí socha Brunclíka na malostranské straně, která na sobě nese znak Starého Města. V té době je znak Starého Města téměř totožný s tím dnešním. Jen s tou výjimkou, že hradby města jsou stříbrné, místo dnešních zlatých a chybí zde ještě paže s mečem.
Konec 14. ale hlavně úvod 15. století je ve znamení Jana Husa a Jeronýma Pražského. Velmi sílil vliv husitské strany a společně s jinými městy království byl utvořen tzv. pražský svaz. Následovalo ale období doslova občanské války v ulicích města, kdy nepokojnou chudinu vedl Jan Želivský. On ale skončil roku 1422 na popravišti Staroměstské radnice.
Další velkou událostí, která se zapsala do dějin Starého Města, ale i celé země, je volba Jiřího z Poděbrad českým králem. K ní došlo v roce 1458 a o dalších sedmnáct let později už znak Starého Města nese místo stříbrných zdí zdi zlaté.
Století šestnácté je tady relativně klidné, na konci tohoto věku přenáší do Prahy svůj trůn císař Rudolf II. a začíná logicky s tím velký společenský, ale i stavební rozvoj.
Jenže 21. června 1621 je na Staroměstském náměstí popraveno 27 českých vůdců stavovského povstání, z nichž je sedmnáct místních významných měšťanů a začínají krušné chvíle. O deset let později vtrhnou do města saská protestantská vojska bojuje se v ulicích. Stejně tak v roce 1648, kdy se musí Staré Město bránit před nájezdy Švédů. Definitivní tečka za historii Starého Města je napsána v roce 1784, kdy jsou čtyři centrální města spojena v jedno Královské hlavní město Praha.
Hradčany se staly třetím pražským městem. Jejich oficiální historii musíme v časovém sledu sunout až za vznik Starého Města a Malé Strany. Došlo k tomu někdy před rokem 1350, odkdy je vedena oficiální kniha Hradčan.
Ke vzniku poddanského města tak dochází s největší pravděpodobností v souvislosti s Hynkem Berkou z Dubé, který byl nejvyšším pražským purkrabím. Nicméně bez velkolepých plánů císaře Karla IV. by vznik Hradčan nebyl možný.
Co to znamenalo v praxi? Hlavně to, že byly vytvořeny plány na sjednocení zdejší zástavby. Dosud se jednalo jen o roztroušené stavby. Došlo k rozparcelování katastru a vytvoření zástavby kolem Hradčanského náměstí.
Už od počátku byl ale vývoj Hradčan odlišný, než vývoj ostatních nejstarších městských částí. Zatímco Staré Město, Malá Strana a pozdější Nové Město se snažily být co nejméně závislé na Pražském hradě, Hradčany byly svým spojením a blízkostí na Hradě přímo závislé.
Roku 1541 však došlo k velkému a děsivému požáru Hradčan, po kterém zůstala jen spálená pláň. Nicméně všechno se v dobré obrátilo a na Hradčanech začala vyrůstat nové reprezentativní město plné skvostných renesančních budov, které ale povětšinou prošly pozdější barokní úpravou. V té době tu proto vyrůstá Lobkovický palác a také Arcibiskupský palác. Rudolf II. pak dělá z Hradčan královské město, a to podnítí místní radní k výstavbě nové radnice.
A tím se znovu nastartuje výstavba a rozvoj oblasti. Hradčany s hradem jsou sice sevřeny nově vybudovanými Mariánskými hradbami, nicméně tyto hradby značně rozšiřují katastr, a tak je možné dál budovat nové paláce.
V této době vzniká Loretánské náměstí a klášter, kde se usazují kapucíni, ale začíná se i se stavbou největšího pražského paláce – Černínského. S ostatními pražskými městy jsou Hradčany spojeny za vlády Marie Terezie a za Josefa II. jsou definitivně spojeny v jedno královské město.
V pozdější době se rozbourají hradby, a to zvláště v oblasti Pohořelce, kde je zbourána i Strahovská brána. V této části je tak umožněn rychlejší rozvoj budoucí metropole státu.
Josefov je nejmenším pražským katastrálním územím. Zároveň je zde nejvyšší hustota osídlení. Jméno Josefov však vzniklo až po vládě císaře Josefa II., který Židy zrovnoprávnil, do té doby se tato část jmenuje prostě Židovské město.
Jeho počátky lze vysledovat až do roku 1096, kdy po pogromech na Židy bylo založeno nové, centrální ghetto. Zpočátku vypadala spolupráce s ostatními městy i obyvateli slibně, nicméně čtvrtý lateránský koncil v roce 1215 nařídil segregaci židovského obyvatelstva a z budoucího Josefova se stalo ghetto v pravém slova smyslu.
Lepší časy přišly s dobou Karla IV., který udělil pražským Židům určité svobody, a to včetně práva užívat vlastní zástavu. Jednalo se o červený prapor se žlutou Davidovou hvězdou. Někteří odborníci tvrdí, že jde o nejstarší použití tohoto symbolu jako označení komunity na světě.
Jenže už roku 1389 byl rozpoután velký židovský pogrom zvaný Krvavé velikonoce, při kterém byla řada obyvatel ghetta zavražděna.
To se opakovalo ještě několikrát. Význam a důležitost židovského města začal prudce narůstat až za vlády Rudolfa II., který se zdejší komunitou obchodoval a měl silné vazby. Zvláště na obchodníka Mordechaje Maisela. Ten byl jedním z největších podporovatelů výstavby v ghettu, ale i finančníkem na rudolfínském dvoře.
Další gesto ke vzájemnému splynutí ghetta s městem učinil Ferdinand III., který židovskou obec odměnil udělením válečné zástavy za boj proti Švédům za třicetileté války. Obě komunity se začaly postupně mísit, jenže Karel VI. zahnal židovské obyvatele znovu do ghetta.
Mezitím však v roce 1689 postihl Josefov velký požár, který židovské město definitivně proměnil ve spáleniště. Na vině tehdy údajně byli francouzští agenti, kteří během Devítileté války na pokyn Ludvíka XIV. aplikovali metodu spálené země.
Další nenávist vůči Židům rozpoutala Marie Terezie. Ta tvrdila, že zdejší obyvatelé spolupracovali s pruským nepřítelem, a tak je vypověděla z celého království. Lokalita se hospodářsky velmi propadla a zaznamenala nezvratný a nenapravitelný úpadek.
Události se snažil mírně napravit její syn Josef II., který židovské obyvatelstvo zrovnoprávnil a poskytl mu svobody. To ovšem vedlo jen k tomu, že bohatí Židé se začali stěhovat ven z ghetta a dovnitř se naopak sestěhovávala veškerá chudina.
K definitivnímu rozpuštění ghetta pak došlo v roce 1848 a o dva roky později už byla oblast přejmenována na Josefov a přičleněna k hlavnímu městu.
Bída této oblasti vedla pražské radní ke vzniku tzv. asanaci. To znamená, že v 80. letech 19. století byla veškerá stará zástavba židovského města zbourána a vznikly tu nové domy. Zachována byla jen část synagog, zbytek šel k zemi.
Smělé plány ovšem předpokládaly, že stejný osud potká i velkou část Starého Města, k tomu naštěstí nedošlo.
Za II. světové války byl Josefov téměř vylidněn, mnoho obyvatel skončilo v koncentračním táboře a z vlastního Josefova se stal obrovský sklad zabaveného majetku.
Josefov po druhé světové válce se konečně dočkal narovnání katastrální výměry, i když o svoji východní enklánu přišel, dnes jde o jednu z nejlukrativnějších a nejdražších lokalit ve městě.
Velmi bohatá a kulturní oblast zanechala velký otisk v literatuře. Josefov je centrem mnohokrát převyprávěných bájí o Golemovi a Rabi Löwovi, stejně tak zdejší křivolaké uličky inspirovali Jaroslava Foglara.
Malá Strana byla bez debaty osídlena už během doby kamenné. Ty nejstarší hmatatelné památky na historii Malé Strany pocházejí z 8. a 9. století, kdy na území dnešní Mostecké ulice byly nalezeny zbytky dřevem zpevněné komunikace, které sloužily jako nástupiště k dřevěnému mostu, který musel být ještě předchůdcem mostu Juditina.
Ve 12. století už se celá Malá Strana chlubila kamennou dlažbou.
Oficiálně se ale termínu město začalo používat až s rokem 1257, kdy ho založil Přemysl Otakar II. V dobách původních se jednalo o Nové Město, jako protiklad toho Starého, jenže se založením Nového Města Karlem IV., se začalo původnímu Novému Městu říkat Menší Město neboli Malá Strana. Město přijalo magdeburské právo a v polovině 13. století vzniká dnešní síť ulic včetně Malostranského náměstí.
Velkého rozvoje se Malá Strana dočkala i za Lucemburků. Karel IV. nechal postavit Hladovou zeď, která se nacházela daleko za tehdejším koncem Malé Strany, a to umožnilo rozšířit katastr i o dvě další obce Újezd a Nebovidy. Mohl pokračovat rychlý růst.
Jenže za husitských válek došlo k totálnímu zničení, spálení a vyplenění celé lokality. Všichni zbylí živí obyvatelé se museli přestěhovat na pravý břeh a budovat se tu začalo znovu až na konci 15. století.
K rozsáhlému požáru došlo znovu 2. června 1541, kdy vzplál jeden z domů na Malostranském náměstí. Nebyl však jediný. Během krátké doby bylo spáleno 133 z 211 malostranských domů a silně byl poškozen také Pražský hrad. Naskytl se obraz obrovské zkázy.
Výrazný rozvoj nastal až s vládou Rudolfa II. Na císařský dvůr zamířila řada italských stavitelů a na Malé Straně začaly vznikat velké a rozsáhlé paláce. Na Malé Straně se rozrůstají i církevní stavby, kostely, kláštery a v neposlední řadě bohatství tehdejší doby podtrhává i nově postavená radnice.
Během třicetileté války vzniká Valdštejnský palác a stavějí se mohutné hradby, které navozují na velké opevnění Pražského hradu. Když z metropole odchází dvůr zpět do Vídně, význam Malé Strany klesá a stává se hlavně centrem pro kulturu, umělce, malíře a spisovatele, a to i přesto, že v letech 1680 a 1714 zachvátí Malou Stranu morové epidemie.
Od roku 1784 jsou všechna popsaná města, vyjma Josefova a včetně Nového Města spojena do Královského hlavního města Prahy. Vlivem josefovských reforem je zrušena řada klášterů a dochází k velkým stavebním přestavbám. Ve městě se buduje kanalizace a vznikají olejové pouliční lampy.
Ty jsou postupně vytlačeny plynovými. V roce 1847 se objeví prvních 200 z nich. Velkou změnu historické části a zvýšení dopravní obslužnosti lokality pak znamená proseknutí dopravní tepny, zvané Chotkova silnice na Špejchar.
V revolučním roce 1848 se uskutečnilo povstání radikálních demokratů. Praha se tehdy stala jedním z významných radikálních měst v celé Evropě. Nepokoje však potlačilo císařské vojsko v čele s maršálem Alfredem Windischgrätzem. Díky snaze národních obrozenců však Praha i přes stálý vliv z Vídně nebyla již městem ryze německým. Vliv získala česká kultura – byl položen základní kámen k Národnímu divadlu, bylo vybudováno i Národní muzeum, vznikly i další dnes významné stavby.
Prvním místem, které přišlo o středověké opevnění, se stalo okolí dnešního Národního muzea a Újezdu. Vzniklo také druhé pražské nádraží (po Masarykovu), dnes Hlavní, dříve Nádraží dráhy císaře Františka Josefa.
V roce 1881 bylo s velkou slávou otevřeno Národní divadlo; bylo však zničeno požárem a znovuobnoveno o další dva roky později.
Kolem roku 1884 se objevily první plány na regulaci Vltavy v oblasti dnešního Nového města u Palackého mostu, během následujících dvaceti let spolu s asanací Josefova tak velká část historicky cenné části Prahy zcela změnila svůj ráz i charakter.
Roku 1890 byla Praha zasažena stoletou povodní. Ani ta však nezastavila technický pokrok. Již o rok později se rozjela poprvé elektrická dráha.
Dopravní dosažitelnost:
Auto: Prahou 1 neprochází žádná dálnice. Nejvýznamnější pro dopravu je Severojižní magistrála, která se však katastru obvodu dotýká jen nepatrně v jeho východní části. Vzdálenosti Prahy 1 z českých měst: Pardubice (113 km), Jihlava (136 km), České Budějovice (154 km), Plzeň (91 km), Karlovy Vary (128 km), Ústí nad Labem (91 km), Liberec (112 km), Hradec Králové (119 km).
Autobus: V této oblasti žádné autobusové nádraží není. Nejblíže je nádraží na Florenci.
Vlak: Jediným nádražím Prahy 1 je nádraží Masarykovo neboli Praha-střed. Z něho vás přímé vlaky rozvezou do Mladé Boleslavi, Kralup nad Vltavou, Kolína, Rakovníka, Milovic, Kladna, Turnova, Loun a Středokluk.
Metro: Prahu 1 obsluhují všechny tři linky pražského metra. V městském obvodu najdeme dvě přestupní stanice Můstek a Muzeum a ještě stanice Staroměstská, Malostranská, Národní třída, Náměstí Republiky a Hlavní nádraží.
★★★★★ - Bazilika Nanebevzetí Panny Marie, Hradčany:
Tento kostel byl původně románský. Po požáru v roce 1258 však byla celá budova goticky přestavěna. Další přestavba čekala na stavbu po vyplnění husity. Středověk byl všeobecně velmi nepříznivou dobou pro tento kostel. Situace se začala obracet až s barokní přestavbou, kterou vedl italský architekt Anselmo Lurago. Následně však byl kostel znovu poškozen během francouzského a pruského bombardování Prahy. 63 metrů dlouhý kostel povýšil papež na basilicu minor a zajímavostí je, že na zdejší varhany, které se ale bohužel už nedochovaly, hrál velký Wolfgang Amadeus Mozart.
Poloha: 50.0864817N, 14.3892689E
Parkoviště: na kraji lokality
Tramvajová zastávka: Pohořelec (250 m)
Vlaková zastávka: Praha-Dejvice (2 km)
GALERIE: STRAHOVSKÁ BAZILIKA
★★★★★ - Strahovská knihovna, Hradčany:
Jedna z nejcennějších světových knihoven. Ve svých útrobách skrývá více než dvě stě tisíc svazků, z nichž mnohé jsou extrémně cenné prvotisky. Nádherné je průčelí zdejší knihovny, které bylo dokončeno v roce 1783 a všimneme si na něm plastiky představující zeměkouli, žezlo, kružítko a knihy. Další dominantou průčelí je pak zlacený medailon s portrétem císaře Josefa II. Umístění tohoto světského portrétu je vyjádřením vděku za to, že Josef II. nezrušil zdejší řád během velkých reforem. Knihovna se skládá ze dvou velkých a unikátních sálů. V Teologickém sále najdeme nejstarší svazky a nástropní fresky od zdejšího řeholníka Siarda Noseckého. Najdeme zde hlavně teologickou literaturu, jednu ze stěn pokrývají jen různá vydání Bible. Druhým velkým sálem je Filozofický sál, který vznikl přestavbou původní sýpky. O jeho výzdobu se zasloužil I. J. Palliardi a I. F. Platzer. Do tohoto sálu byla převezena zrušená knihovna z kláštera v Louce u Znojma. Nezbytnou součástí je také Kabinet kuriozit a spojovací chodba. V tomto případě se jedná o jakéhosi předchůdce současných muzeí.
Poloha: 50.0862139N, 14.3895722E
Parkoviště: na kraji lokality
Tramvajová zastávka: Pohořelec (290 m)
Vlaková zastávka: Praha-Dejvice (2,1 km)
★★★★★ - Petřínská rozhledna, Malá Strana:
Neodmyslitelná dominanta Prahy je vysoká 58,7 metrů. Inspirací pochopitelně byla Eiffelova věž v Paříži, kam se vydal členové Klubu českých turistů na Světovou výstavu v roce 1889. Už o rok později bylo založeno družstvo a byl vybrán návrh Vratislava Pasovského, který je zhruba pětkrát menší, než slavná pařížská sestřenice. Autorství konstrukce patří inženýrům Františkovi Prášilovi a Juliu Součkovi z Českomoravských strojíren. Slavnostní otevření se pak konalo v rámci Zemské jubilejní výstavy 20. srpna 1891. V červenci 1938 vypukl na vrcholu rozhledny požár. Pro hasiče bylo velmi obtížné oheň zdolat, na konec se to však povedlo bez ztrát na životech. Bylo tehdy evakuováno zhruba sto osob. Požár vznikl od zkratu ve výtahové kabině. Když přijel Adolf Hitler 15. března 1939 na jedinou návštěvu Prahy, žádal o zbourání rozhledny, protože kazila podle něj výhled z Pražského hradu. V roce 1953 došlo k velkým úpravám. Z vrcholu rozhledny byla sejmuta královská koruna a nahradil ji televizní vysílač. Byl také odstraněn výtah a jeho tubus vyplnily kabely. Lidé mohli stoupat nahoru jen po schodech. Tak to vydrželo až do roku 1979, kdy byla rozhledna pro veřejnost uzavřena z důvodu děsivého technického stavu. Lidé se do ní mohli vrátit až v roce 1991 u příležitosti stého výročí vzniku. O rok později skončilo z Petřína televizní vysílání, a tak se mohl vrátit výtah, který začal fungovat až v roce 2002. Rozhledna má dvě vyhlídky, spodní je i pro vozíčkáře. Nahoru se musí vyšlapat 299 schodů. Schodiště tu jsou dvě, jedno pro chůzi nahoru, druhé pro chůzi směrem dolů. Celková hmotnost rozhledny je 175 tun. Vidět jsou z Petřína Krkonoše, České středohoří, každý uvidí Říp nebo Brdy.
Poloha: 50.0835400N, 14.3950800E
Parkoviště: na kraji lokality
Tramvajová zastávka: Újezd (1,1 km)
Vlaková zastávka: Praha-Dejvice (2,8 km)
GALERIE: PETŘÍNSKÁ ROZHLEDNA
★★★★ - Klášter premonstrátů na Strahově, Hradčany:
Nejstarší premonstrátský klášter v Čechách, který byl založen už v roce 1143. Založil ho kníže Vladislav II. s chotí Gertrudou a olomouckým biskupem Jindřichem Zdíkem. Mnohokrát byl klášter opravován a přestavován. Vyplenila ho jak husitská, tak švédská vojska. Ta odvezla i velkou část zdejší knihovny. V areálu je pohřben král Vladislav II. a najdeme zde i ostatky zakladatele premonstrátského řádu svatého Norberta. V 50. letech 20. století byl zdejší řád rozprášen a stavba prošla velkou rekonstrukcí, aby mohla sloužit Památníku národního písemnictví.
Poloha: 50.0862139N, 14.3895722E
Parkoviště: na kraji lokality
Tramvajová zastávka: Pohořelec (300 m)
Vlaková zastávka: Praha-Dejvice (2,1 km)
GALERIE: STRAHOVSKÝ KLÁŠTER
★★★★ - Zrcadlové bludiště, Malá Strana:
Vlastní budova je dokonalou replikou gotické strážní věže na Vyšehradě. Ta byla v 19. století na Vyšehradě zbourána, protože překážela většímu dopravnímu rozvoji Vyšehradu. Na Petříně byla znovu postavena její replika. Vypadá jako malý hrad. Uvnitř se nachází systém zrcadel, z nichž některá jsou zakřivená a vytvářejí tak deformované obrazy. Najdeme tu však i diorama, které připomíná boj se švédskými vojsky u Karlova mostu během třicetileté války.
Poloha: 50.0835350N, 14.3962350E
Parkoviště: na kraji lokality
Tramvajová zastávka: Újezd (1 km)
Vlaková zastávka: Praha-Dejvice (2,7 km)
★★★★ - Kaple Božího hrobu, Malá Strana:
Jedna z mnoha replik Božího hrobu. Tuto kopii jeruzalemského hrobu Ježíše Krista vytvořil kněz Norbert Saazer. Vznikla v roce 1732. Patří k těm zdařilejším v českých podmínkách, přesto nedosahuje kvalit nejslavnější a nejkvalitnější kopie Kaple Božího hrobu, která se nachází ve Slaném.
Poloha: 50.0834642N, 14.3956281E
Parkoviště: na kraji lokality
Tramvajová zastávka: Újezd (1 km)
Vlaková zastávka: Praha-Dejvice (2,9 km)
★★★★ - Pomník Karla Hynka Máchy, Malá Strana:
Symbol Petřína a zamilovaných. Zároveň se jedná asi o nejslavnější a nejznámější sochu básníka, byť vůbec neodpovídá jeho reálné podobě. Bronzovou sochu vytvořil v letech 1910-12 Josef Václav Myslbek. Socha se také proslavila megahitem Lucie Bílé Láska je láska, kde si v geniálním textu na něj originálně vzpomněla Gabriela Osvaldová.
Poloha: 50.0816247N, 14.4019436E
Parkoviště: na kraji lokality
Tramvajová zastávka: Újezd (370 m)
Vlaková zastávka: Praha-Dejvice (2,9 km)
★★★★ - Květnice Petřín, Hradčany:
Tato zahrada vznikla jako logické pokračování zdejšího Růžové sadu. Vznikla v letech 1935-37 jako zahrada pro cibuloviny a trvalky. Jejím autorem je však už jiný zahradní architekt. Tentokrát jde o Zdeňka Profouse. Zahrada nabízí krásné posezení a příjemný odpočinek u místního jezírka.
Poloha: 50.0806247N, 14.3986025E
Parkoviště: na kraji lokality
Tramvajová zastávka: Újezd (1 km)
Vlaková zastávka: Praha-Dejvice (3,1 km)
GALERIE: KVĚTNICE
★★★ - Růžový sad, Hradčany:
Rozkládá se od Bašty IV svatého Karla k Baště V svatého Vavřince. Má plochu šesti hektarů. Až do roku 1932 však toto místo využívala armáda ke cvičení vojáků. Následně zde vznikl Švehlův růžový sad. Ten má podobu rozevřeného vějíře a vznikl podle návrhu slavného zahradního architekta Josefa Kumpána. Původně zde bylo vysázeno na osm tisíc růží různých typů a druhů.
Poloha: 50.0815006N, 14.3972750E
Parkoviště: na kraji lokality
Tramvajová zastávka: Újezd (1,1 km)
Vlaková zastávka: Praha-Dejvice (3 km)
GALERIE: RŮŽOVÝ SAD
★★★ - Sousoší Polibek, Hradčany:
Dříve stálo toto slavné sousoší v Letenských sadech. Je dílem sochaře Josefa Mařatky a pochází z roku 1921. Autorem soklu je pak slavný architekt Jan Kotěra. Jedná se o velmi ceněnou sochu.
Poloha: 50.0818028N, 14.3963108E
Parkoviště: na kraji lokality
Tramvajová zastávka: Újezd (1 km)
Vlaková zastávka: Praha-Dejvice (2,9 km)