Žižkaperk, jak stěžejní části třetího pražského městského obvodu říkají místní, je specifickým semknutým územím, které je považováno za vlastní republiku v republice; ze všeho čiší hrdost místních na to, že jsou Žižkováky a že tu mají údajně nejvíce hospod na jednoho obyvatele na světě
Na Žižkově vyrostla v roce 1955 první samoobsluha v Československé socialistické republice; dnes tu stojí nejvyšší pražská budova – Žižkovská televizní věž a také podle mnoha odborníků nejošklivější budova Prahy – bývalý hotel Don Giovanni
Městský obvod Praha 3 se skládá výhradně z městské části Praha. Jejím srdcem je Žižkov.
Toto území bylo v dávné minulosti velmi řídce osídlenou krajinou. Oblast musela tvrdě bojovat o své místo na slunci, ale i o svůj název. Zcela nezatíženou krajinu změnil až císař Karel IV., který roku 1358 přikázal, aby do vzdálenosti tří mil od Prahy byly na svazích zakládány vinice. Kdo tak nemohl učinit musel z příkazu císaře, tedy z viničního práva, přenechat svahy druhým, kteří na něm vinice založili. Jenže v průběhu času se vinice příliš neosvědčily – mnohokrát se staly cílem nájezdu vojsk, a tak byly velké vinice časem přeměněny na sady a pole.
Snad nejvýznamnějším srocením vojsk na území je slavná Bitva na Vítkově. S ní je neodmyslitelně spojena pražská část husitství. Celá událost se odehrála na místním kopci Vítkov, který byl pojmenován po pražském měšťanovi Vítkovi z Hory. Ten právě v těchto místech vlastnil prosperující vinici. A právě na ní došlo 14. července 1420 ke slavné bitvě, ve které husité pod vedením Jana Žižky z Trocnova zvítězili nad vojsky křižáků.
Na památku slavné bitvy vznikl památník. Jeho součástí je bronzová jezdecká socha Jana Žižky s palcátem, která se řadí mezi deset největších jezdeckých soch světa. Komplex Národního památníku na Vítkově s hrobem neznámého vojína se tak stává jednou ze čtyř národních kulturních památek v katastru městského obvodu Praha 3. Na husitskou tradici zde odkazují také názvy ulic, které velmi často souvisí s představiteli husitského hnutí nebo názvy měst, která se k husitské revoluci přidala.
Podle sčítání lidu se zde v roce 1837 nacházelo 66 domů a žilo zde v roztroušených budovách celkem 169 obyvatel. Obec se tehdy jmenovala Viničné Hory. Tyto poměrně od sebe vzdálené usedlosti byly samostatnými hospodářskými jednotkami a dnes už je jen připomínají jména, která po nich zůstala – Pražačka, Parukářka, Ohrada nebo Hrabovka.
Území mění svůj název v roce 1849, kdy se Viničné Hory mění na Vinohrady a v roce 1867 císař František Josef I. umožní používat název Královské Vinohrady.
Musíme však poukázat na to, že v té době se zde téměř zastavil stavební ruch. Důvodem byla vojenská správa, která požadovala demolice budov v blízkosti pražských hradeb, a tak zde nebyl žádný prostor pro výstavbu. Všechno se změnilo v roce 1866 po prohrané prusko-rakouské válce. V té době byla Praha vyhlášena otevřeným městem.
Pražská obec ještě nějakou dobu vyčkávala a až v roce 1874 hradby hlavního města odkoupila a začala s jejich bouráním. Ale ani to nepřispělo k rychlejšímu splynutí oblastí se samotnou Prahou, protože velkou část území po zbouraných hradbách získala ve svůj prospěch nově se rodící železnice.
16. července 1875 dospěl Zemský výbor k rozhodnutí, že oblast Královských Vinohrad rozdělí na dvě části. A to i přes silný nesouhlas obecního zastupitelstva.
Vznikla část Královské Vinohrady II., která leží dnes v katastru vlastních Vinohrad a část Královské Vinohrady I., která byla na výměře dnešního Žižkova. Ale rozhodně ne pod názvem Žižkov. Tehdy bylo oficiálně vytvořeno jméno Rudolfov na počet rakouského korunního prince. Jenže název se vůbec neuchytil, místní ho vůbec nepoužívali, a tak byl oficiální název Žižkov poprvé povolen a umožněn až v srpnu roku 1877.
Prvním starostou Žižkova, který byl ale stále jenom obcí, se stává Karel Hartig. Právě jemu vděčíme za skutečnost, že zdejší ulice, náměstí a parky byly pojmenovány po slavných Češích.
Na Žižkově začíná čilý stavební ruch a domy zde rostou jako houby po dešti. Jenže krajina je tu velmi kopcovitá, a tak si zdejší ulice do dnešní doby zachovaly svůj strmý a nepoddajný ráz. Stavělo se z písku a kamení, což mělo často za následek sesun budov.
Už projekt starosty Karla Hartiga pracoval s tím, že Žižkov bude chudinskou částí města. Domov zde našly osoby, které si nemohly dovolit žít blíž Praze, ale také řada cizinců. To umožnilo vznik žižkovského multikulturalismu. A to také stojí za vznikem Žižkova jako uzavřené komunity, se kterou místní obyvatelé velmi soucítí.
Lidé ze Žižkova se často označovali za občany vlastní republiky, a to i se všemi negativy, které tato skutečnost přináší – ponuré místní knajpy, každodenní rvačky, lehké ženštiny a nekalost na každém rohu. Radikálně přibývá obyvatel; kolem roku 1880 jich tu žije už skoro 20 tisíc.
15. května 1881 povyšuje císař František Josef I. Žižkov na město. V té době Žižkov také provází pověst proletářské části města, což ale není úplně spravedlivé. Průmysl se zde totiž vůbec nerozvinul. Největším a skoro jediným závodem byla na Parukářce továrna na střelné zápalky – kapslovna francouzských podnikatelů Selliera a Bellota.
Hlavním ekonomickým hybatelem Žižkova té doby byly živnostenské provozovny, které byly často součástí skrytých traktů pavlačových domů, které jsou pro tuto část města tak typické.
Roku 1883 byla k usedlosti Bezovka přivedena linka pražské koňky. Na ní pak byla roku 1897 postavena první linka vinohradské elektrické tramvaje.
Další průmyslové objekty zde začínají vyrůstat krátce po vzniku Československa – jedná se o Papírografii na Vápence, závody přesné mechaniky Strejc a Nosek a dílny na Kněžských lukách.
Samostatné město Žižkov zaniká 1. ledna 1922, kdy je oficiálně připojeno k Velké Praze. V té době tu žije už na 70 tisíc lidí.
Po připojení k Praze dochází k období velkého růstu – vzniká tu první pražská výšková budova, kterou je Dům odborových svazů, vyroste zde časem první elektrárna a městská tržnice.
Místní nenazývají Žižkov Žižkovem, ale říkají mu Žižkaperk, což je zkomolenina německého Žižkaberg. V období protektorátu ale sami nacisté přejmenovávají tuto část města ze Žižkova na Veitsberg čili Vítkov.
Po válce v letech 1947 a 1948 je překvapivě mezi obyvateli Žižkova hodně obyvatel, kteří spadají do platby takzvané milionářské daně.
V té době se rodí fenomén tzv. Žižkovských žen. To bylo uskupení místních politicky organizovaných obyvatelek, které nemohly chybět na žádné prokomunistické manifestaci či oslavě 1. máje. Žižkovské ženy tak byly viditelné od počátku 50. let až do pádu socialismu v roce 1989.
1. července 1955 je celé Československo v šoku. V Husitské ulici na Žižkově je slavnostně otevřena první československá samoobsluha. Stane se tak 43 let poté, co byl podobný obchod otevřen v Kalifornii jako první na světě.
V roce 1977 je ohlášena velká asanace značné části Žižkova. V té době dosahuje počet obyvatel Žižkova vrcholu – zastavuje se až téměř na hranici sta tisíce obyvatel. Podle slov socialistických plánovačů zde mají vyrůst panelové domy, které budou akceptovat kopcovitý terén. Postupná asanace se měla dotknout Žižkova v pásu od Domu odborových svazů až po park Parukářka. Naštěstí k tomuto velkému projektu nedošlo v celém rozsahu.
K částečnému zbourání původních domů došlo v 70. letech v oblasti Olšanského náměstí, odkud byli vystěhováni obyvatelé na sídliště Jižní Město. K dalšímu zbourání domů došlo mezi ulicemi Koněvova a Jeseniova. Opuštěné budovy tehdy posloužily k natáčení mnoha filmů například Jen ho nechte, ať se bojí s Luďkem Sobotou a Helenou Vondráčkovou v hlavní roli, ale také k mnoha hasičským cvičením.
Po sametové revoluci začne růst na Žižkově nejvyšší budova metropole – Žižkovský vysílač. Později je stavba podle australského cestovatelského serveru označena druhou nejošklivější budovou světa. Místní architekti a odborníci zase označují jednu žižkovskou stavbu za nejošklivější budovu Prahy. Tím myslí bývalý hotel Don Giovanni, který vyrostl v těsné blízkosti stanice metra Želivského.
Městský obvod Prahy 3 byl vždy spojen se životem místních bohémů a spisovatelů. K těm musíme počítat Jaroslava Haška, Frantu Sauera, Stanislava Kostku Neumanna, ale také Jaroslava Seiferta, Vladimíra Neffa nebo malířku Toyen. Žižkov miloval i Vlasta Burian. Velmi populární kulturní líhní bylo žižkovské divadlo T. G. Masaryka, kde začínalo Osvobozené divadlo; dnes tu sídlí divadlo Járy Cimrmana. Věhlasnými kulturními centry v současnosti jsou také divadlo Ponec či Divadlo Akropolis. Oblast Žižkova i dnes slouží jako častá kulisa pro vznik řady filmů.
Dnes se údajně tvrdí, že na Žižkově je největší počet hospod na počet obyvatel na celém světě.
Ve třetím pražském městském obvodě najdeme čtyři národní kulturní památky. Kromě výše jmenovaného Národního památníku na Vítkově se jedná ještě o kostel Nejsvětějšího srdce Páně od slovinského architekta Josipa Plečnika, ale také čestné pohřebiště na Olšanských hřbitovech. Poslední národní kulturní památkou, která do seznamu přibyla, je hrob Jana Palacha na Olšanských hřbitovech.
Dopravní dosažitelnost:
Auto: Prahou 3 neprochází žádná dálnice. Hlavními průjezdními ulicemi města jsou Husitská – Koněvova; Jičínská, Vinohradská, Jana Želivského a Olšanská. Vzdálenosti Prahy 3 z českých měst: Pardubice (115 km), Jihlava (129 km), České Budějovice (149 km), Plzeň (103 km), Karlovy Vary (130 km), Ústí nad Labem (88 km), Liberec (106 km), Hradec Králové (114 km).
Autobus: Klíčové autobusové nádraží pro tuto část Prahy se nachází až za hranicí katastru městského obvodu Prahy 3. Jedná se o nádraží Praha – Florenc.
Vlak: Třetím pražským obvodem neprochází ani žádná železniční trať. Kromě kolejí pod kopcem Vítkov, kde jsou koleje ukryty v tunelu nazvaném Nové spojení.
Metro: Prahu 3 obsluhuje linka A pražského metra. V městském obvodu najdeme stanice metra Jiřího z Poděbrad, Flora a Želivského.
★★★★★ - Národní kulturní památka Kostel Nejsvětějšího Srdce Páně, Praha 3:
Fenomenální stavba slovinského architekta Josipa Plečnika. Stavba v modernistickém slohu vznikala v letech 1928-1932. Neobvyklá stavba z režných cihel a železobetonovým skeletem připomíná Noemovu archu. Stavba je také protkána královskou symbolikou, například fasáda s vystupujícími kameny symbolizuje královský hermelín a báně na vrcholu věže královské jablko. Věž kostela je vysoká 42 metrů a zdobí ji největší věžní hodiny v Česku, které mají průměr 7,5 metrů. V interiéru kostela je kazetový strop. Dominantou vnitřního vybavení je zlacená socha Ježíše Krista z lipového dřeva, která je vysoká 315 centimetrů. Na bocích čelní vnitřní stěny stojí sochy šesti patronů české země – svatý Jan Nepomucký, svatá Anežka, svatý Vojtěch, svatý Václav, svatá Ludmila a svatý Prokop. Poslední položkou, která se v interiéru objevila byl nový oválný oltář. Ten vytvořila v roce 2018 dvojice architektů Josef Pleskot a Norbert Schmidt. Uvnitř oltáře vytvořeného z bílého carrarského mramoru je relikvie svaté Markéty Marie Alacoque. V roce 2014 iniciovalo Slovinsko, společně s radnicí Prahy 3 a ministerstvem kultury České republiky zápis památky do nominace na seznam Světového kulturního dědictví UNESCO. K tomu zatím nedošlo.
Poloha: 50.0780356N, 14.4507233E
Parkoviště: v místě
Tramvajová zastávka: Jiřího z Poděbrad (110 m)
Vlaková zastávka: Praha hlavní nádraží (2,1 km)
GALERIE: PLEČNIKŮV KOSTEL
★★★★★ - Televizní vysílač Žižkov, Praha 3:
Nejvyšší stavba v Praze. Budova dosahuje výšky 216 metrů a jelikož se stavba nachází v nadmořské výšce 258 metrů nad mořem, tak špička věže představuje nejvyšší stabilní bod v metropoli – kótu 474 metrů nad mořem. Stavba vznikala v letech 1985-1992 podle návrhu Václava Aulického. Stavba se skládá ze tří válcových tubusů. Ty dva vedlejší mají průměr 4,8 metrů a jsou vysoké 134 metrů. V jednom z těchto tubusů se nachází nouzové schodiště, ve druhém služební výtah. Hlavní tubus má průměr 6,4 metrů, najdeme v něm dva rychlovýtahy. Každý z tubusů je tvořen dvěma soustřednými ocelovými rourami. Vnitřní je vždy o 30 centimetrů menší a tento prostor je vylitý betonem. Na tubusech najdeme tři kabiny s trojramenným půdorysem – ve výšce 66 metrů je restaurace, ve výšce 93 metrů vyhlídková kabina a nejvýše je nepřístupná kabina s vysílací technikou. Stavba se potýkala s velkými problémy. Jedním z nich byly protesty místních obyvatel, kteří se obávali elektromagnetického záření. Druhá značně kontroverzní vazba se týkala zdejšího starého olšanského židovského hřbitova, který musel být z velké části zničen. Proto na celou stavbu dohlíželo Židovská obec. Nalezené ostatky ze zničených hrobů byly následně pohřbívány na Novém židovském hřbitově na Olšanech. Ovšem stavitel nedodržoval domluvu, a tak byla zničena řada cenných hrobů a náhrobků. V květnu 2000 se na budově objevila desítka soch dětí od výtvarníka Davida Černého. Tato batolata lezou po věži nahoru a dolů. Protože šlo o dočasnou expozici, která se shledala s nadšením veřejnosti, jsou od roku 2001 batolata na věži umístěna natrvalo. V průběhu doby si stavba vysloužila různé posměšné názvy například Bilakova jehla, Jakešův prst nebo Bajkonur či Raketa. Podle australského cestovatelského serveru se jedná o druhou nejošklivější stavbu světa.
Poloha: 50.0810406N, 14.4511250E
Parkoviště: v místě
Tramvajová zastávka: Olšanské náměstí (0,6 km)
Vlaková zastávka: Praha hlavní nádraží (2,2 km)
★★★★ - Kostel svatého Prokopa, Praha 3:
Svatostánek, který pojme až dva tisíce lidí. Architektonická dominanta Žižkova se rodila dlouhých pět let. Základní kámen byl položen 30. října 1898 na místě bývalé viniční usedlosti Reismonka. Kostel byl založen k 50. výročí vlády císaře Františka Josefa I., proto se mu v jeho počátcích říkalo Jubilejní. Architekty stavby se stali pánové Josef Mocker a František Mikš. Novogotický chrám je dlouhý 51 metrů a má věž vysokou 73 metrů. K nejvzácnějším částem patří tympanon nad severním vchodem s reliéfem madony s dítětem. Vevnitř upoutá obraz Karla Škréty Svatý Václav, obránce Prahy proti Švédům, který původně pocházel z Emauzského kláštera. Hlavně nepřehlédněme na bočním oltáři sošku madony s Ježíškem, která je nejstarším dílem celého kostela. Pochází z 1. poloviny 15. století a byla zachráněna za třicetileté války v domě U Tří žaludů na Novém městě. Faktické dostavby se kostel dočkal až v roce 1992, kdy bylo vitráží doplněno poslední okno podle návrhu Cyrila Boudy.
Poloha: 50.0840986N, 14.4505533E
Parkoviště: v místě
Tramvajová zastávka: Lipanská (240 m)
Vlaková zastávka: Praha hlavní nádraží (1,8 km)
GALERIE: KOSTEL SVATÉHO PROKOPA
★★★ - Pomník Karla Havlíčka Borovského, Praha 3:
Sochu před žižkovskou radnicí vytvořil Josef Strachovský. Toto dílo ale není originálem. Původní socha totiž pochází z hořického pískovce a od roku 1883 ji najdeme v Kutné Hoře. Není to však jediná kopie. Vznikly další dvě pískovcové kopie, a to v roce 1891 pro Vysoké nad Jizerou a v roce 1901 pro Havlíčkovu Borovou. V roce 1911 byla původní pískovcová socha ve dvou kopiích odlita z bronzu. Jedna z kopií skončila právě na pražském Havlíčkově náměstí před radnicí, ta druhá putovala díky sbírce krajanů až za oceán a dodnes stojí v Chicagu. Fakticky se ale jedná už o šesté podobenství, protože ta původní pražská socha byla za II. světové války zničena a vrátila se zpět znovu odlitá až v roce 1946. Sochy se kromě materiálu liší také v podstavci.
Poloha: 50.0851006N, 14.4542539E
Parkoviště: v místě
Tramvajová zastávka: Lipanská (180 m)
Vlaková zastávka: Praha hlavní nádraží (1,7 km)
Na pražském podstavci je vyveden nápis: „Přislibujte si mně, vyhrožujte si mně, přece zrádce nebudu.“
★★★ - Kostel svaté Anny, Praha 3:
Ojedinělá stavba ve stylu beuronské secese. Podle návrhu Eduarda Sochora byla dostavena v roce 1911. O pět let později vznikl u kostela klášter karmelitánů. Ten ale neměl dlouhého trvání a po dalších šesti letech zanikl.
Poloha: 50.0871350N, 14.4612822E
Parkoviště: v místě
Autobusová zastávka: Černínova (290 m)
Vlaková zastávka: Praha hlavní nádraží (2,4 km)
★★★ - Kostel svatých Rocha, Šebestiána a Rozálie, Praha 3:
Jde o nejstarší žižkovský kostel. Vznikl už v roce 1682 po velké morové epidemii v době, kdy hřbitov kolem něj byl ještě mimo hranice vlastní Prahy. Autorem návrhu stavby je slavný architekt Jean-Baptiste Mathey. Až do roku 1842 byla ale tato elipsovitá stavba pouze hřbitovní kaplí; teprve až v 19. století došlo k povýšení na kostel. V té době totiž přestal k náboženským účelům sloužit kostel Povýšení svatého Kříže, který je dnes kulturním centrem Atrium. Nejstarším dochovaným předmětem je cínová křtitelnice z roku 1595; dnes se ale nachází ve sbírkách Muzea hlavního města Prahy.
Poloha: 50.0823800N, 14.4600050E
Parkoviště: v místě
Tramvajová zastávka: Olšanské náměstí (130 m)
Vlaková zastávka: Praha hlavní nádraží (2,6 km)
GALERIE: KOSTEL SVATÉHO ROCHA
★★★ - Starý olšanský židovský hřbitov, Praha 3:
Hřbitov byl založen v roce 1680 jako morové pohřebiště pražské židovské obce. Pohřbívalo se tu až do roku 1890. V průběhu historie zde bylo pochováno na 40 tisíc osob. Mezi nimi najdeme i řadu významných rabínů a učenců. Nejnavštěvovanějším hrobem je rov pražského vrchního rabína Ezechiela Landaua.
Poloha: 50.0817233N, 14.4509425E
Parkoviště: v místě
Tramvajová zastávka: Lipanská (0,6 km)
Vlaková zastávka: Praha hlavní nádraží (2,2 km)
GALERIE: ŽIDOVSKÝ HŘBITOV
★★★ - Vila Tereza, Praha 3:
Novorenesanční budova vznikla ve 40. letech 19. století. V letech 1897-1904 byla budova švýcarským konzulátem. Od roku 1922 budova působila jako zastoupení Sovětského svazu v Československu. Častými návštěvníky zde byli umělci, například Marie Majerová, Julius Fučík nebo Vladislav Vančura. Po II. světové válce byla vila prohlášena národní kulturní památkou z důvodu zalíbení se Sovětskému svazu. Tato ochrana byla po roce 1989 stažena.
Poloha: 50.0822294N, 14.4401308E
Parkoviště: v místě
Autobusová zastávka: Náměstí Winstona Churchila (250 m)
Vlaková zastávka: Praha hlavní nádraží (1,2 km)
★★★ - Pomník Winstona Churchilla, Praha 3:
Další socha s velmi zajímavou historii. Jejím autorem je britský sochař Ivor Roberts Jones, který byl velkým milovníkem Prahy a pražských památek. Originál sochy byl ale odhalen už v roce 1973 na Parlamentním náměstí v Londýně. Tehdy moc příznivců podoba státníka nezískala; Britové poznamenávali, že Churchill spíš připomíná Mussoliniho. Přesto byly postupně vytvořeny dvě kopie, které ozdobily norské Oslo a americké město New Orleans. Sochař Jones chtěl ale pro Prahu vytvořit zcela nové dílo, tomu však zabránila jeho smrt, která ho zastihla v roce 1996 ve věku 83 let. Z nově vzniklé původní sochy tak byla vytvořena jen hlava, která byla odlita do bronzu a je majetkem Prahy 3 a městská část ji má uloženu ve své radnici. K odhalení sochy došlo 17. listopadu 1999, kdy byla na návštěvě Prahy bývalá britská premiérka Margareth Thatcherová. Ke slavnostnímu odhalení ale vůbec nemuselo dojít. Kopii původního díla sochaře Jonese odlévala jedna z britských firem a její dodání do Prahy bylo časově velmi ohroženo. Socha byla na podstavec umístěna doslova pár minut před tím, než britská premiérka a předseda Sněmovny Václav Klaus trhli drapérií skrývající sochu nejslavnějšího britského politika.
Poloha: 50.0845878N, 14.4411733E
Parkoviště: v místě
Tramvajová zastávka: Husinecká (340 m)
Vlaková zastávka: Praha hlavní nádraží (0,8 km)
★★ - Radnice Prahy 3, Praha 3:
Nádherná budova v centru třetího pražského obvodu. Budova je postavena v novorenesančním stylu v letech 1889-90. Autorem návrhu je Jan Šimáček. V září 1891 navštívil budovu i císař František Josef I. Dvoukřídlé budově dominuje válcová tříosá třípodlažní věž. Ve druhém patře najdeme obřadní síň, ve které měl svatbu prezident Václav Havel.
Poloha: 50.0845717N, 14.4540378E
Parkoviště: v místě
Tramvajová zastávka: Lipanská (120 m)
Vlaková zastávka: Praha hlavní nádraží (1,7 km)
★★ - Pamětní deska Jaroslava Seiferta, Praha 3:
Najdeme ji v ulici Bořivojova na domě s číslem popisným 104. Právě tady se jediný český držitel Nobelovy ceny za literaturu narodil. Deska připomíná přesné datum umělcova narození, stalo se tak 23. září 1901 v 7:33.
Poloha: 50.0825353N, 14.4463825E
Parkoviště: v místě
Tramvajová zastávka: Husinecká (420 m)
Vlaková zastávka: Praha hlavní nádraží (1,5 km)
★★ - Památník Jaroslava Seiferta, Praha 3:
Památník zapadá do okolního prostředí tak dobře, že si ho mnozí nevšimnou. Originální dílo Jana Roitha bylo odhaleno v roce 2016 a symbolizuje stuhu vznášející se do nebe a s citátem básně Prosinec 1920: „To slovo letělo jako pták do sítě hvězd.“
Poloha: 50.0839903N, 14.4536900E
Parkoviště: v místě
Tramvajová zastávka: Lipanská (10 m)
Vlaková zastávka: Praha hlavní nádraží (1,7 km)
★★ - Atrium – Bývalá kostel Povýšení svatého Kříže, Praha 3:
Kostel vznikl v době velké morové epidemie. V roce 1717 vyrostl na místě novoměstského morového hřbitova. V letech 1741-2, kdy Prahu obléhalo francouzské vojsko, zde bylo pohřbeno zhruba 7 tisíc padlých francouzských vojáků. Náboženským účelům přestal sloužit už v roce 1842; na začátku 20. století byl předělán na skladiště a od roku 1977 se z něj stalo kulturní středisko, které funguje jako výstavní prostor dodnes.
Poloha: 50.0819236N, 14.4531892E
Parkoviště: v místě
Tramvajová zastávka: Lipanská (270 m)
Vlaková zastávka: Praha hlavní nádraží (2,2 km)
★★ - Dům Radost, Praha 3:
Budova skýtala ve svých základech překvapení. Na úplném začátku bychom tu našly vinice zvané Dirixka a Boudečka, ty tu vydržely až do roku 1865. Pozemek zakoupilo město Praha, protože nutně potřebovalo vybudovat plynárnu, která by zabezpečovala osvětlení pražských ulic plynovými lampami. O dva roky později už plynárna fungovala. To trvalo až do 20. let 20. století, kdy byla vybudována nová plynárna v Michli. Budova staré plynárny byla zbytečná. Proto zde vyrostla v roce 1934 první výšková budova metropole – Palác Všeobecného penzijního ústavu. Funkcionalistická budova měří do výšky 52 metrů a při jejím budování byly v základech plynárny objeveny zbytky unikátní Krocínovy kašny, které stály na Staroměstském náměstí a které byly následně převezeny do pražského Lapidária. Funkcionalistická budova architektů Karla Honzíka a Josefa Havlíčka je dodnes obložena původními keramickými deskami firmy RAKO. V té době to byla velmi pokroková budova s ocelovými okny a velmi důmyslným ventilačním systémem. V 50. letech se budova přejmenovala na Dům odborových svazů a poslední přejmenování na dům Radost se uskutečnilo v roce 2019, kdy byla budova za více než jednu miliardu prodána.
Poloha: 50.0846081N, 14.4425911E
Parkoviště: v místě
Tramvajová zastávka: Husinecká (300 m)
Vlaková zastávka: Praha hlavní nádraží (0,9 km)
★★ - Rajská zahrada Žižkov, Praha 3:
Méně známá pražská zahrada se zajímavou minulostí. Původně se zde nacházely vinice, které nechal vybudovat Karel IV. V roce 1876 zde byla zřízena velmi oblíbená pražská zahradní restaurace, kde se konaly promenádní koncerty a odkud vzlétaly balóny pro přelety nad Prahou. Od roku 1885 zde byla zřízena řada skleníků; prostor totiž sloužil jako zásobní zahrada pro městské parky a zahrady v Praze. Dokonce se zde pěstovaly i orchideje. Novou tvář dostala Rajská zahrada v letech 2006-2008. Značně okleštěný prostor zahrady byl upraven, vznikla tu umělá horská bystřina, malé jezírko s chovem okrasných ryb a želv a s uzavřeným koloběhem vody.
Poloha: 50.0822989N, 14.4429094E
Parkoviště: na kraji parku
Tramvajová zastávka: Husinecká (450 m)
Vlaková zastávka: Praha hlavní nádraží (1,2 km)