TEREZÍN


Terezín je unikátní fortifikační bastionovou pevností, která patří k nejlepším světovým stavbám svého druhu; proto usiluje Česko o zápis pevnosti na seznam světového kulturního dědictví UNESCO

Do povědomí veřejnosti však terezínské pevnosti vstoupily jako místo, kde během II. světové války trpěly tisíce Židů a nepřátel nacistického zřícení; mnoho z nich útrapy nepřežilo; nacistická mašinérie však neváhala nebožáky zneužívat i k točení propagandistických snímků


Dějiny města Terezín (německy Theresienstadt) jsou dějinami zdejší pevnosti. Do doby, než byl položen základní kámen této obranné bastionové stavby, neexistovalo na dnešní ploše města nic jiného než pole, sady, louky a mokřady. Možná se tu nacházela i ojedinělá hospodářská stavení, v žádném případě nelze ale mluvit o souvislé zástavbě.

Národní kulturní památku Národní hřbitov v Terezíně pokrývají symbolické, faktické i hromadné hroby
Národní kulturní památku Národní hřbitov v Terezíně pokrývají symbolické, faktické i hromadné hroby

Z toho logicky vyplývá, že jde o jedno z poměrně mladých měst České republiky. Dějiny Terezína se začínají psát 10. října 1780, kdy císař Josef II. pokládá základní kámen pevnosti, kterou z úcty ke své matce císařovně Marii Terezii nazve Terezínem. Zajímavé je, že ještě rozestavěná pevnost se stává císařským výnosem z roku 1782 svobodným královským městem.

Položení základního kamene však předcházela úprava zdejší krajiny. V oblasti se nacházely lužní lesy řeky Ohře, které musely být vykáceny, stejně byly vysušeny přilehlé mokřady. Armáda dělníků přetvořila krajinu do té doby naprosto nevídaným způsobem a vznikla umělá krajina na hony vzdálená té původní. Kromě polí, sadů a zahrad musela ustoupit i samotná řeka Ohře. Původní koryto tekoucí kolem Malé pevnosti se stalo vedlejším vodním produktem. Hlavní koryto Ohře bylo nově vykopáno v délce 3,5 kilometru, narovnáno a vyrostla na něm důmyslná vodní zařízení nezbytná pro úspěšný chod a život nové pevnosti a města.

K výstavbě monstrózní pevnosti vedla císaře Josefa II. evropská politická nestabilní situace té doby. Rakouské císařství cítilo největší ohrožení ze severu, a právě Terezín měl bránit útokům ze strany Pruska. Samotná pevnost bránila přístupu nepřátelských vojsk ku Praze po silnici, po vodě a v pozdějších letech i po železnici.

Kvůli výstavbě terezínské pevnosti musela ustoupit pole, sady, mokřady, lužní lesy i vesnice
Kvůli výstavbě terezínské pevnosti musela ustoupit pole, sady, mokřady, lužní lesy i vesnice

Na velkolepé stavbě pracovalo celkově 15 tisíc lidí a bylo spotřebováno celkem zhruba 200 milionů cihel.

Pevnost Terezín byla dokončena v roce 1790 a od té doby byla připravena plnit svoji funkci. Dělila se na čtyři základní části. Hlavní pevnost ležící na levém břehu narovnané řeky Ohře tvořila velké pevnostní město. Malá pevnost ležela na pravém břehu původního koryta Ohře, dnes Staré Ohře. Mezi oběma řekami ležel takzvaný retranchment, který byl hradbami rozdělen na Horní a Dolní. Tato plocha mohla být kdykoliv zaplavována vodou z Ohře. Celkově lze Terezín nazvat dokonalou ukázkou jedné z vůbec posledních bastionových pevností v Evropě. Byla vybudována podle návrhu pevnostní školy ve francouzském Meziéres a představuje skutečný vrchol světového pevnostního stavitelského umění.

Místo, kde stávala mezi lety 1782-1898 Litoměřická brána; nakonec ale musela brána ustoupit narůstající dopravě
Místo, kde stávala mezi lety 1782-1898 Litoměřická brána; nakonec ale musela brána ustoupit narůstající dopravě

Hlavní pevnost má tvar osmiúhelníku protaženého ve směru od severu k jihu. V nárožích vybíhají do prostoru pětiboké bastiony. Celková délka 30 metrů širokého valu kolem Hlavní pevnosti je 3770 metrů. Pod pevností se klikatí celkem 29 kilometrů podzemních chodeb. Uprostřed se nachází pevnostní město s přísně organizovanou strukturou pravidelných ulic dosedajících na sebe v pravém úhlu. Okraje města tvoří jednotlivé budovy kasáren odolné proti dělostřeleckému útoku; klenby a zdi těchto staveb jsou neuvěřitelně silné. Do pevnosti vedly čtyři brány, které byly vždy posazeny mezi dva bastiony. Jednalo se o Litoměřickou, Pražskou, Horní a Dolní bránu. Složitě vypadající trojitý věnec mohutných valů dovoloval obráncům křížovou palbou pokrýt celé předpolí, útočník tak neměl žádnou šanci, protože se neměl, kde schovat. Dodnes funkční systém vodní obrany nejenže umožňoval zaplavovat rozsáhlé kotliny kolem, ale bylo možné i vyvolat umělou přívalovou vlnu ničící každého nepřítele, který by stál v cestě. Mimo to se pod terezínským opevněním klikatí ještě podzemní minové chodby. Ty umožňovaly postupujícího útočníka výbuchem vyhodit do povětří.

Bastionové hradby v pevnosti Terezín
Bastionové hradby v pevnosti Terezín

Hlavní pevnost byla navržena jako domov pro 11 tisíc vojáků, kteří byli kdykoliv připraveni k obraně císařství. K jejich ubytování sloužila zhruba desítka rozlehlých kasárenských bloků.

Naproti tomu Malá pevnost má tvar mírně se rozbíhajícího obdélníku, který je doplněn o dva polobastiony a dva pětiboké bastiony.

Hlavní pevnost nikdy nesplnila svůj obranný účel, nikdy se nezapojila do žádné bitvy. Spory a válečné vřavy mezi Pruskem a Rakouskem – či Rakousko-Uherskem i nadále pokračovaly. Jenže Prusové se naučili Terezínskou pevnost, stejně jako její sesterskou Josefovskou pevnost, obcházet. Úděl pevnosti Terezín jako vojenské obranné stavby byl pak zpečetěn v roce 1888, kdy byl podepsán mezi Rakouskem-Uherskem a Německem mír. Nezbylo nic jiného, než Terezínu pevnostní statut odebrat. Vojenská posádka tu však zůstala. Od této chvíle se Terezín začíná pomalu transformovat ve specifické civilní město.

Dolní vodní branka v Terezíně při pohledu od řeky Ohře
Dolní vodní branka v Terezíně při pohledu od řeky Ohře

Malá pevnost už od počátku 19. století sloužila jako vězení vojenských a politických odpůrců habsburské monarchie. Uvězněn zde byl sarajevský atentátník Gavrilo Princip, který 28. června 1914 vypálil v Sarajevu výstřely na následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este a jeho ženu Žofii Chotkovou. V době atentátu mu nebylo ještě 20 let, a tak nemohl podle tehdejšího trestního sazebníku dostat trest smrti. Od soudu odešel s dvacetiletým trestem odnětí svobody. V terezínské pevnosti zemřel 28. dubna 1918 na tuberkulózu. I když se dnes v Srbsku nachází jeho hrob, ostatky Gavrila Principa tam nenajdeme. Jeho tělo bylo v tichosti uloženo do neoznačeného hrobu na takzvaném hřbitově bláznů v pražských Bohnicích.

Druhá světová válka radikálně mění využití obou pevností. Všechno začíná v Mnichově, kde jsou přemalovány československé hranice. Terezín se stává posledním městem v okleštěném státě a později v Protektorátu Čechy a Morava. Jen dva kilometry vzdálené Lovosice a Litoměřice jsou už součástí Sudet a tudíž Německé říše.

V Malé pevnosti vzniká 10. června 1940, kvůli přetížení pražské Pankráce, policejní věznice pražského gestapa. Je v ní v průběhu války uvězněno zhruba 32 tisíc vězňů, drtivá většina z nich hrůzy světové války nepřežije. Smrt zde našli například český spisovatel a cestovatel Otakar Batlička, spisovatel Jaroslav Kratochvíl, politička Františka Plamínková nebo francouzský surrealistický básník Robert Desnos. Z děsů věznice pražského gestapa pak nakonec vyvázli katolický biskup Josef Beran, hudebník a divadelník E. F. Burian, politička Milada Horáková, herečka Věra Tichánková, herec Josef Větrovec nebo manželka československého prezidenta Marie Zápotocká.

Umělé meandry pod pevností Terezín
Umělé meandry pod pevností Terezín

Na popud Adolfa Hitlera říšský protektor Reinhard Heydrich od konce září 1941 řeší otázku konečného řešení židovské otázky v Protektorátu Čechy a Morava. Hledá se nejvhodnější místo pro sběrný a průchozí tábor pro židovské obyvatelstvo. Z několika návrhů nakonec padne výběr právě na pevnostní město Terezín. Heinrich Himmler ovšem prosazoval vytvoření sběrného tábora ve městě Tábor, čímž chtěl dosáhnout ponížení a pokoření vlastenectví českého národa. Nejprve však musí vzniknout v pevnostním městě Terezín úřad, který zařizuje vystěhování civilního obyvatelstva nežidovského původu z města. V té době žilo v Terezíně totiž téměř 3 500 obyvatel. Heydrich stanoví mezní datum odsunu civilního terezínského obyvatelstva na 30. června 1942. Sám se této chvíle ale nedožije.

Z Bohušovic nad Ohří je vystavěna speciální železniční vlečka, která neustále přiváží do Terezína židovské obyvatele. První transporty dorazí z Prahy a Brna; město však není stále na příchod Židů připraveno. V tu chvíli se nacisté spojí se Židovskou náboženskou obcí v Praze a použijí lsti. Židovské obci namluví, že Židé budou v Terezíně internováni, ale nedojde k jejich transportu na Východ. Židovská obec pro komfortnější pobyt svých členů vytvoří takzvané Komando výstavby, které tvoří 350 mladých židovských řemeslníků. Ti dorazí do Terezína 24. listopadu 1941 a právě toto datum je považováno za založení terezínského ghetta. Historici toto období nazývají Dobou uzavřeného ghetta. Židé jsou totiž zavřeni ve více či méně upravených bývalých kasárnách a kromě nacistů je hlídají i čeští četníci. Ve městě však nadále ještě žijí zbytky civilního obyvatelstva. Od 6. července 1942 už však žádný civilní občan v Terezíně není, a tak jsou Židé z transportů usazováni i v opuštěných civilních budovách. Od tohoto data se píše Doba otevřeného ghetta.

To způsobí zpočátku zlepšení podmínek života transportovaných osob. Zvlášť ubytovaní muži se mohou scházet například se svými zvlášť ubytovanými manželkami. Po pracovní době, která byla od 8 do 18 hodin, je možné se volně pohybovat po městě. Noční klid je nařízen od 22. hodiny.

Torzo stromu, který byl zasazen organizací Mládež terezínského ghetta v roce 1948 k uctění obětí holocaustu
Torzo stromu, který byl zasazen organizací Mládež terezínského ghetta v roce 1948 k uctění obětí holocaustu

Mezitím se však v německém městečku Wannsee uskutečnila velmi důležitá konference, která byla pro Terezín klíčová. 20. ledna 1942 se zde sešly nacistické špičky, aby projednaly vyhlazení židovského obyvatelstva. Bylo zde však rozhodnuto o zvláštním postavení terezínského ghetta mezi ostatními koncentračními a vyhlazovacími tábory. Terezín se oficiálně stal starobním ghettem. Berlín si tak kryl záda a vytvářel alibi před západními mocnostmi. Do Terezína byly umístěni například židovští muži bojující v 1. světové válce v řadách německé armády, stejně tak byli do Terezína posíláni významní politici, vědci a umělci z předválečné éry. O tyto osobnosti se totiž západní mocnosti často zajímaly jmenovitě. V samotném ghettu nebyly plynové komory a ani prostory určené k hromadnému vyvražďování. Ve Velké pevnosti došlo pouze k 16 popravám, a ty se udály v počátcích vzniku ghetta. Šlo o malicherné prohřešky například za nepozdravení příslušníka SS sejmutím čepice. V pozdějších dobách byly přestupky proti kázni řešeny přeřazením do Malé pevnosti či transportem na Východ – v obou případech šlo téměř o jistou smrt. V očích veřejnosti se však v Terezíně nedělo nic nepatřičného.

Na židovském hřbitově v Terezíně bylo pohřbeno až 13 tisíc obětí holocaustu
Na židovském hřbitově v Terezíně bylo pohřbeno až 13 tisíc obětí holocaustu

Ghettem v Terezíně prošlo 155 tisíc mužů, žen a dětí. 35 tisíc jich zde zemřelo, 83 tisíc v dalších táborech. Ve Velké pevnosti v terezínském ghettu byli vězněni například rakouský spisovatel a vědec Hans Günther Adler, český dirigent Karel Ančerl, spisovatelka Hana Bořkovcová, izraelská spisovatelka Ruth Bondyová, český spisovatel Norbert Frýd, režisér Dušan Klein, spisovatel Ivan Klíma, hudební skladatel Hans Krása, politik Egon Lánský, spisovatel Arnošt Lustig, herec Zdeněk Ornest, manželka herce Oldřicha Nového Alice Nová, nejlepší světová cemballistka Zuzana Růžičková nebo otec spisovatele Oty Pavla Leo Popper.

Terezínské ghetto pak bylo poslední životní poutí pro vedoucího činovníka Sokola a ministra československé vlády Stanislava Bukovského, německého olympijského vítěze Alfreda Flatowa, českého inženýra a podnikatele Emila Kolbena nebo pro věhlasného rakouského matematika Georga Alexandra Picka. Pro současného politologa Fedora Gála bylo naopak židovské terezínské ghetto místem narození.

Žulový sedmiramenný svícen je hlavním pietním předmětem na židovském hřbitově Terezín
Žulový sedmiramenný svícen je hlavním pietním předmětem na židovském hřbitově Terezín

Na začátku roku 1945 vypuká mezi vězni Malé pevnosti epidemie skvrnitého tyfu. Přijde se na to ovšem až v Hradci Králové, kam je skupina vězňů odvelena na výkopové práce. 1. května 1945 je správa nad pevnostmi v Terezíně předána do rukou Červeného kříže. Nacisté utíkají z Terezína 5. května 1945 večer. Již den před tím ale do Malé pevnosti dorazí český epidemiolog Karel Raška se skupinou dalších lékařských kapacit a několika desítek dobrovolníků, kteří jsou připraveni pomoci s likvidací epidemie. Mezi dobrovolníky je 50 žákyň ošetřovatelské školy v Praze na Bulovce, ale i herečka Nataša Gollová, spisovatel Achille Gregor či lékař Jiří Syllaba. Záhy přijíždějí tábor osvobodit sovětská vojska. Rudoarmějci zde také rozložili řadu válečných nemocnic, které nakonec s likvidací epidemie skvrnitého tyfu pomohly.

V poválečných letech 1945-1948 byl v části Malé pevnosti umístěn internační tábor pro německé obyvatelstvo. Karta se obrací – němečtí občané jsou zde brutálně týráni, ženy jsou nuceny k pohlavním stykům; z celkem 2600 internovaných je více než 210 osob zavražděno. Lékař Karel Raška, který pomáhá překonávat i nadále epidemii skvrnitého tyfu později přiznává, že brutalita velení českého internačního tábora byla naprosto srovnatelná s německým koncentračním táborem.

Mimořádný lidový soud v Litoměřicích odsuzuje po válce velitele věznice Malé pevnosti H. Jöckela, jeho zástupce W. Schmidta a dva dozorce k trestu smrti. Další dozorci jsou odsouzeni v zahraničí. Posledně odsouzeným z Malé pevnosti je dozorce Anton Malloth, který si v Německu vyslechne doživotní trest odnětí svobody až v roce 2001 ve věku 89 let.

Socha Zákon nezvratnosti přibyla v Terezíně v roce 2015
Socha Zákon nezvratnosti přibyla v Terezíně v roce 2015

Po válce využívá Terezín československá lidová armáda. To má také za následek, že zdejší hradby nebyly téměř bourány. Výjimku tvoří část u dnešního fotbalového hřiště a sokolovny. Terezín je vyhlášen městskou památkovou rezervací. Hradební prostory jsou využívány nejen armádou, ale i některými podniky zřízenými v katastru Terezína. Hradby tak na rozdíl od Olomouce, Hradce Králové či Prahy zůstaly zachovány. To umožňuje dnes usilovat o zapsání Pevnosti Terezín mezi památky světového kulturního dědictví UNESCO. Zatím je však Terezín ve skupině čekatelů.

Po sametové revoluci armáda opouští město a velká část zdejších hradebních prostor zůstává nevyužita. Vše zhoršuje i ekonomická situace té doby. Končí zdejší konzervárny, rozpadá se i státní podnik Zelenina Terezín. Privatizován je Státní veterinární ústav, stejně jako bývalý farmaceutický státní podnik. Ve městě zůstává jen podnik Povodí Ohře. Situaci ještě nebetyčně zhorší katastrofální povodně z roku 2002, které zaplaví celý Terezín.

Je nutné najít nové využití pro prázdné a chátrající památné budovy. Částečně se to daří. Vznikají rozsáhlé depozitáře Národního muzea nebo Židovského muzea. Jedna z budov se promění na soukromou Vysokou školu aplikované psychologie. Terezín se třemi tisíci obyvatel však ještě nemá vyhráno.

Muzeum Terezín - město změn